Článek
V České republice jste již vystupovala. Jaké vzpomínky se vám s ní pojí?
Moc jsem si oblíbila procházky po Starém Městě. Zamilovala jsem si orloj. Měla jsem chuť pod ním čekat celou další hodinu, abych viděla, jak znovu odbíjí. Když před ním člověk stojí, uvědomí si, že čas je v mnoha směrech jednou z konstant života. Nezáleží, jak ho znázorňujeme, ale pořád ovládá naše životy.
Kdy dokážete zapomenout, jak utíká?
Během koncertů čas nevnímám. Jako by zmizel, nebo se minimálně hodně vzdálí. Prostě jsem jen ráda, že tam jsem. Na pódiu není nic z toho, co řeším v každodenním životě. Jsem fyzicky i spirituálně plně přítomná v daném okamžiku, který sdílím se všemi přítomnými. Dokud se dobře bavíme, koncert může pokračovat.
Dokážete si v životě najít čas na všechno, co si přejete?
Někdy si přeji, aby měl den osmačtyřicet hodin. Ale vlastně je to takhle správně. Kdyby byl dvakrát tak dlouhý, dokázali bychom ho využít lépe než teď? Už těch dvacet čtyři hodin bývá někdy dost stresujících. Ale když nás baví, co děláme, je čas náš spojenec.
Táta mně a mým sourozencům říkával, že celý den je jen náš a máme svobodu, jak s ním naložíme. Měli jsme jen tři povinnosti, objevit se u snídaně, oběda a večeře. Pokud jsme prospívali ve škole, udělali si úkoly a byli šťastní, bylo na nás, co děláme. Takže má první vzpomínka spojená s časem je svoboda. Někteří rodiče chtějí děti kontrolovat, ale u nás to tak nebylo. Díky tomu jsem se s časem naučila dobře zacházet.
Kdy jste většinu času začala věnovat hudbě?
Nevím, jestli to neříkají všichni rodiče hudebníků, ale prý jsem dřív zpívala, než mluvila. Máma zpívala pořád, a už když mě čekala, říkala, že budu holka a budu zpívat. Hudba byla vždy zásadní součástí mého života. I můj bratr měl kapelu, a když zkoušeli, měli jsme doma narváno.
Do Prahy přijedete s programem věnovaným albu Remain in Light. Je to deska Talking Heads, kterou jste předělala podle svého. Jak vám vstoupila do života?
Díky písni Once in a Lifetime. Poprvé jsem ji slyšela tři měsíce poté, co jsem se z Beninu přestěhovala do Francie. Stýskalo se mi a připomínala mi momenty, kdy jsme s celou rodinou zpívali písničky na dvorku. Měla jsem ji na kazetě, na které nebylo nic napsané. Nevěděla jsem, čí ta deska je, ale zůstala mi v hlavě. Pamatuji si, jak se mě někdo ptal, proč si ji pořád zpívám, že to je rokenrol, a ne africká hudba. Odpověděla jsem: Ale jo, je to africká hudba.
Jak jste se dozvěděla, že jejím zpěvákem je David Byrne?
Uběhl nějaký čas a přestěhovala jsem se do Ameriky. Bavila jsem se se svým manažerem a říkala jsem mu, že pořád myslím na tuhle písničku, ale nevím, kdo ji zpívá. Tak jsem mu ji zanotovala a on mi prozradil, že to je David Byrne. A já říkala: Cože? Můj David Byrne?
My už v té době měli za sebou spolupráci. Nikdy by mě ale nenapadlo, že ta písnička je z alba Talking Heads. Tak jsem si poslechla celou desku a ve chvíli, kdy končila, jsem věděla, že ji chci nahrát podle sebe.
Pustila jste se rovnou do práce?
Zrovna jsem tehdy dokončila album EVE, kvůli kterému jsme cestovali po Beninu a Keni, kde jsme nahráli hodiny ženských zpěvů a já si uvědomila, že chci album Remain In Light, které je Afrikou tolik inspirováno, přivést zpět do Afriky. Dočetla jsem se, že Byrna ovlivnil mimo jiné Fela Kuti a jeho nahrávka Afrodisiac. Napadlo mě, že nejenže to album vezmu do Afriky, ale také ho doplním zpěvy afrických žen. Když třeba slyším první píseň Born Under Punches, hned mě napadne, že je o korupci v každém politickém systému na světě.
Pokud bychom všechny korupční peníze dokázali využít pro dobro společnosti, vyřešilo by se mnoho problémů. Přemýšlela jsem tedy, jak vnímám korupci. Je jako oheň, který nemůžete uhasit. Každý den pálí lidské životy a města. Hned mi bylo jasné, že mohu použít jednu tradiční píseň, která se v mé zemi hrála neustále, že oheň může vyvolávat nevolnost, a když vás přitahuje, spálí vás. Proto než zapálíte oheň, musíte vědět, jak ho uhasit. Jste za něj zodpovědný. Celé album jsem takto znovu vystavěla kolem významů, které se v něm pro mě skrývají, a ty jsem vyjádřila metaforami v tradiční hudbě.
Co vám dává hudba?
Přináší mi takovou radost, že i kdyby se pokazilo cokoli a já musela zpívat sama a capella jen silou svých plic pro celý sál, udělám to. Nic mě nezastaví. Má matka vždy říkala, že než vstoupím na pódium, musím se připravit emocionálně svléct. Trvalo mi roky to pochopit. Jde o skromnost. Pro ego není prostor, protože ego je jen o vás. Když jste na pódiu, záleží i na vás, ale daleko důležitější je, co vytvoříte spolu s publikem. Jak se na ně napojíte. To je to, co tvoří sílu hudby. Pokud nevznikne napojení, můžete si zpívat ve sprše.
Na albu Mother Nature jste pracovala s další generací afrických hudebníků. Jak jste se napojila na ně?
Díky bohu, že jsme díky pandemii měli na tenhle projekt čas. Měli jsme absolutní časový luxus dělat si, co a jak jsme chtěli. Víte, když jsem se na začátku devadesátých let stala ambasadorkou dobré vůle UNICEF, nikdy by mě v životě nenapadlo, jaký vliv mohu mít na mladé lidi. Neměla jsem o tom ponětí. A najednou jsem byla v různých městech a vesničkách a lidé zpívali mé písně, a navíc znali mé názory, četli mé rozhovory o tom, jaké je být ženou v nahrávacím průmyslu. Člověkem v nahrávacím průmyslu.
Mají tu výhodu, že se narodili do doby, kdy existuje technika, která komukoli dovolí nahrávat, aniž by potřeboval smlouvu s vydavatelstvím. Dáte video na YouTube a je to. A mladí lidé v Africe hledají vzory. Potěšilo mě, že každý umělec, který se podílel na Mother Nature, nazpíval svou část naprosto bezchybně. Stačilo ji přidat do počítače a bylo to. Jsem ráda, že mě poslouchali, když jsem říkala: Neprorazíte, když budete chtít přijít, jak na to. Srovnejte si to dopředu. Musíte být profesionální. Musíte vědět, co budete říkat a jak to budete říkat.
A oni si to vzali k srdci a jedou vpřed. Na to jsem pyšná.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Fórum Karlín