Článek
Vnímáte chaos jako tvořivou, nebo destruktivní sílu?
Jakub: Chaosů je několik druhů. I destruktivní síla chaosu může být plodná.
Anežka: Na každého to působí jinak. Mně je chaos v něčem blízký, vždycky jsem se v něm dokázala orientovat.
Podle čeho?
Anežka: Podle vlastních myšlenek, které určují řád. I když v mé malbě je vidět psychedelie, určité pasáže jsou jasně rozmyšlené.
Jakub: Téma chaosu hodně zpracovávám. Vypořádávám se tím se světem kolem sebe.
Někdo dělá biopotraviny, my vyrábíme decentnější alternativní kulturu
Anežko, i když vaše obrazy nevypadají na první pohled tak syrově jako Jakubovy, nejsou pro každého. Divák si k nim musí najít cestu.
Anežka: Kdyby se mé umění líbilo každému, tak je čas to zabalit. Radši budu dělat obrazy, které cítím, a nebudu mít na barvy než takzvané gaučáky, za které dostanu spoustu peněz. Něco takového bych stejně ani nesvedla.
Jakub: Já bych chtěl svým uměním pomáhat lidem. Být takovým léčitelem uměním…
Anežka: Chceme zůstat sami sebou za každou cenu. Cesta je to trnitá, krůček po krůčku si ji budujeme. Říkám, že naše galerie A. M.180 je továrnička na kulturu. Někdo dělá biopotraviny, my vyrábíme decentnější alternativní kulturu.
Jakub: Hlavní je, že si ji můžeme dělat. V tom je ta svoboda dobrá.
Dokážete najít bod, který vás nasměroval k umění?
Jakub: Hodně nás k němu vedli rodiče, kteří se za normalizace uzavřeli do vlastního světa a byli až fanatičtí milovníci alternativní kultury. Máma je profesorka jazyků a amatérská malířka. Nemohla studovat filozofickou fakultu, kterou by si moc přála. Tak si třicet let maluje sama doma.
To, že někdo vyrůstá v takové rodině, ještě neznamená, že chce být umělcem.
Jakub: To je pravda. Ještě ve čtvrťáku na gymplu jsem nevěděl, co chci dělat. Ale přijímačky na AVU byly před samotnou maturitou, a oni mě vzali. Kdyby ne, tak jsem chtěl dělat něco teoretického jako dějiny umění, filmu nebo hudby.
Anežka: Já chtěla být herečkou. Chvilku jsem se o to snažila, ale na kurzech herectví mě odradili tím, že mi pořád říkali, co mám dělat a jak to mám dělat. Zjistila jsem, že umění dává člověku větší svobodu. Volnou tvorbu vám nikdo nikdy nevezme.
Tvoříte samostatně, přesto se vaše cesty prolínají, ať už na výstavách, společných koncertech nebo v tématech, která zpracováváte. Které je nejstěžejnější?
Jakub: Ty víc používáš symboliku.
Anežka: A ty jsi zase abstraktnější. I když ono se to mění.
Jakub: Snažím se spíš významy před divákem skrýt a nechat prostor pro jeho fantazii.
Anežka: Hodně pracuju s energiemi a jedním z témat je smrt. Beru ji pozitivně. Ironie, kterou do svých obrazů dávám, může nést i známky humoru. Smrt by lidé měli vnímat jako každodenní záležitost - tak proč nemít na obraze třeba rakve v kuchyni?
Jakub: Já se snažím na začátku něco rozložit a zase složit po svém. To skládání bych přirovnal ke kolážím. Svoje malby dělám tak, že plochy skládám přes sebe a vytvářím motivy. Takže i když vycházím z určitého chaosu, je moje práce čistě systematická. Soustředěností proti němu bojuji.
Anežka: Já tomu říkám, že se dělím o své emoce. Snažím se v tom být velkorysá.
Zvláštní je, Anežko, že většinou k obrazům nedáváte názvy. Proč?
Všechna má díla dostanou název opožděně. Když mi někdo řekne, abych něco rychle vymyslela, sice si na něco vzpomenu, ale není to ono. Třeba se mi stane, že po dvou letech jedu v tramvaji a najednou mi naběhne název a dodatečně jej k obrazu doplním.
Jakube, studoval jste v Praze u Vladimíra Skrepla, Anežka je zase absolventkou Stratilova ateliéru v Brně. Jaké rady vám dali?
Anežka: Od Stratila jich bylo víc. Vždycky mi říkal, že trpělivost růže přináší.
Jakub: Skrepl je významný umělec a také vystudovaný teoretik. Vždycky zdůrazňoval, že pokud chce člověk dělat současné umění, měl by ho studovat a zajímat se o aktuální dění.
Říká se o vás, Jakube, že jste v České republice zakládal hipsterství. Jak tohle mohlo vzniknout?
Jakub: Je to komické… Hipsterství je v české kotlině považované za hanlivé označení. Je trochu spjaté s povrchností a já si myslím, že se sestrou povrchní nejsme. Jsme kulturní aktivisti, kteří systematicky budují scénu. Dvanáctým rokem vedeme vlastní galerii, pořádáme koncerty, kurátorujeme festival Creepy Teepee, máme hudební vydavatelství. Všechno to jsou kvalitní menšinové záležitosti. Takže nevím, jestli je fér nás označovat za pozéry.