Aneta Langerová: Šoubyznys mi nic moc neříká

Článek

Poprvé jsme spolu mluvili před devatenácti lety, když vám bylo sedmnáct a začínala SuperStar. Zůstalo ve vás ještě něco ze sedmnáctileté Anety?

Asi ano, zůstalo ve mně víc věcí, které vždy byly mou součástí. Tehdy byl takový blázinec, že člověk nevěděl, čí je. Srovnat se s tím bylo náročné.

Už tehdy jsem měl pocit, že vám šoubyznys vlastně trochu překáží…

Mně překáží dodnes. (směje se) Je to silné slovo, ale jednou mi někdo říkal: „Působíte, jako když nejste součástí šoubyznysu.“ A já řekla: „To je možná dobře.“ Šou a byznys, to jsou pro mě vzdálená slova a jejich spojení mi nic moc neříká. Kdyby to bylo spojené s hudbou, tak to chápu. Ale rozumím, že se to tak používá.

Stává se vám, že se vám na pódium nechce?

Myslím, že to je běžná věc, stejně jako když se někdy někomu ráno nechce do práce a raději by se někde zašil, aby ho nikdo neviděl. Ne vždy je sebevědomí na takové úrovni, že si člověk chce stoupnout před ostatní lidi na pódium. Ale je to spíš jen pocit, těsně před tím koncertem přijde vzrušení a těšení, takže mě to většinou rychle přejde.

Co čeká Anetu v roce 2023?

Byli jsme ve studiu a dělali nové věci. Teď jsme dokončili například Píseň pro Olgu u příležitosti nedožitých 90. narozenin Olgy Havlové pro nadaci Výbor dobré vůle. Byla to výzva, člověk se snaží dostat ze sebe maximum. Je to jiný pocit, než když pracuju na svých písních, zvlášť když si Olgy Havlové hluboce vážím.

Čeká nás turné s kapelou v Čechách a na Slovensku, je nazvané Dvě Slunce aneb Jak krásné je být milován. Nejbližší koncerty jsou 11. 4. v Hodoníně, 13. 4. v Trenčíně a 16. 4. ve Varnsdorfu. Navštívíme i Nymburk či Vsetín. Také připravujeme koncerty na příští rok k mým dvaceti letům na hudební scéně.

Na konci roku bychom měli konečně hrát s Korben Dallas. Společně jsme před časem vydali EP, šest nových skladeb a pak do toho uhodil bláznivý covid, takže jsme turné neodjeli. Konečně jsme sladili termíny a chceme si to užít. Měla by vyjít i nová píseň.

Také jste točila s Igorem Orozovičem…

Igor mě vyzval k duetu Je to dávno, který jsme právě natočili. Jsem moc ráda, že si tu a tam zazpívám i s někým ze své generace, protože většinou mám kolem sebe starší muzikanty.

Známe se už z jeho studentských let na DAMU. Potom jsme se potkali v Divadle Ungelt, kde jsme s Martou Kubišovou dělali komorní muzikál Touha jménem Einodis. Igor umí hrát i zpívat, což je skvělé. Strávili jsme spolu hodně času, oba jsme tak trochu staromilové, bylo to milé.

V písničce Tělo 2086 zpíváte, že lidi ztratili sílu ve virtuálním víru. Ztrácíme kvůli internetu lidskost?

Někdy se mi zdá, že je to na hraně. Zažila jsem dobu, kdy žádné sítě nebyly. Napadá mě jedna absurdita. Dříve fungoval bulvár a pro mě to byl nepřítel a přišlo mi, že i ostatní před ním spíš utíkali. Dnes se na internetu objevuje bulvár, který o sobě píší někteří sami. Tuhle vlnu vnímám a přijde mi absurdní. Je to zlom.

Neztratili jsme lidskost, ale je to nebezpečné. Jde o to, aby se člověk neutopil v tom, že je horší než ostatní nebo že nemá tak nablýskaný život, jak to někdy na sítích vypadá. Takže je to myšleno tak, abychom nepřestali komunikovat jako lidi a byli k sobě navzájem laskaví a vnímaví.

Co vám teď dělá naopak radost?

Mně dělá neustále radost hudba, nekonečné spektrum možností, barev a tónů a zvuků a slov, které se dají kombinovat, a člověk nachází stále nový svět. Dobrodružná cesta životem v tom objevování je nesmírně posilující.

Dělá mi nesmírnou radost, třeba když se dokončí píseň pro Olgu. Jde o trochu jiný žánr, než normálně dělám, ale jsem ráda, že se zase otevřel nějaký nový prostor. Nebo když si můžu zahrát jen tak doma v obýváku na kytaru a je to jiný pocit než být na pódiu.

Z některých písniček je cítit, že máte vztah k přírodě. Pomáháte i aktivně?

Několik let se účastním dobrovolnického projektu Čistá řeka Sázava. Člověk si sedne do lodi nebo jde pěšky a sbírá, co do řeky a jejího okolí nepatří. Je to velmi příjemné. Myslím, že to sdružení dělá dobrou osvětu už dlouhá léta a teď, když tam jedeme, už kolikrát není co sbírat, což je skvělý úspěch. Zdá se, že už k přírodě máme větší úctu, alespoň doufám.