Článek
Přes léto vysílá internetová televize Stream dokumentární seriál Léto s Anetou. Proč jste s takovým krokem souhlasila, když patříte k těm, kterým mediální pozornost není příliš příjemná?
Máte pravdu, ale Léto s Anetou je záměrný krok. Po své loňské desce Dotyk jsem měla pocit, že jsem se vzdálila fanouškům. Měla jsem dojem, že přesně nevědí, co se děje a proč byla deska taková, jaká byla.
Létem s Anetou jim chci přiblížit atmosféru, ve které jsem, kdo vlastně jsem, na čem pracuju a čeho chci docílit, jaké jsou koncerty, stavy po nich nebo přípravy na ně.
Jste s výsledkem spokojená?
Naplánovaných je patnáct dílů, každý týden dva nové. Musí se tedy točit neustále, kamera je pořád s námi. Jsem spokojená, protože seriál splňuje to, co jsem řekla. Jsou na něj i dobré ohlasy.
Lze to chápat jako základ nějakého většího dokumentu o vás?
Ano, máme takový záměr. Na opravdový dokument ale potřebujeme víc času, prostoru i informací. Myslím si, že někdy nějaký vznikne, ale nejsem typ člověka, který s věcmi spěchá. Navíc se neustále mění štáb, který s námi pracuje. Pro nás je to docela zábavné, protože často stojíme za kamerou my sami, myslím sebe a lidi z kapely. Dokument by ale musel mít pevnější řád.
V jednom z dílů jste řekla, že za sebou máte období „šedé myšky“ a začínáte experimentovat. Jak jste to myslela?
Mluvila jsem hlavně o pocitu, který mám při koncertech. Už se neschovávám za ostatní a nemám tendence se divákům skoro až omlouvat za to, že před nimi stojím. Opravdu jsem to takhle měla. Když ale vyšla deska Dotyk, pochopila jsem, že mám pevný základ, se kterým mohu koncertovat s větší jistotou.
Souvisí to i s tím, že začínám ukazovat své jiné tváře. Brzy se v rámci Léta s Anetou objeví docela zajímavé díly, na které jsme si nechali trochu víc času a lidi se o mně dozvědí další informace.
Souvisí to i se změnou vaší vizáže? Sleduji vás od SuperStar a doslova se měníte před očima.
Experimentování s vizáží mě baví. Přišlo to už vlastně v SuperStar, kde jsem měla na každé kolo nový účes. Začalo mě to bavit a rozhodla jsem se s tím pokračovat. Například má aktuální vizáž je ideální na léto, je strašně pohodlná.
Při sobotním festivalu v Litvínově se pokoušela do areálu dostat vaše dvojnice. Sledujete, jak svými účesy fanoušky ovlivňujete?
To bylo spíš dřív. Vždycky když jsem změnila účes a šla zpívat nejbližší koncert, viděla jsem v prvních řadách lidi s podobným. V poslední době je to klidnější. Trochu to cítím jako klid před bouří. V mé kariéře jsou určité vlny. Mám dojem, že buď přijde něco velkého, anebo to někam zmizí. Nevím.
Čekáte nějakou „ránu“?
Chtěla bych. Deska Dotyk mě totiž nabudila. Začala jsem si být víc jistá a chci jít v podobném duchu dál. Ráda bych zkoušela i ostřejší muziku s větším důrazem na zvuk kytar, ovšem současně bych si chtěla zachovat hudební polohu, ve které jsem si nejjistější. Myslím takovou tu klidnou melancholickou, která vypovídá o nějakém vnitřním stavu.
Když jste vydala album Dotyk, vyjela jste na turné. Divácký ohlas ale nebyl takový jako po debutu. Do sportovních hal přišlo podstatně méně diváků. Co pro vás tato skutečnost znamená?
Ukázalo se, že na koncerty začali chodit lidé, kteří věděli, proč přišli. Zajímá je má hudba. Předtím to byla mánie, být pořád v televizi dělalo velké divy. Tohle zklidnění mě ale posunulo vnitřně dál. Naučila jsem se mít neúspěch, což je velice zásadní věc.
Cítit a mít vděčnost za pár lidí na koncertu je skvělé. Vždycky jsem říkala, že muziku miluju tak, že bych ji dělala i pro padesát lidí. Padesát lidí ještě nepřišlo, nejméně jsme měli tři stovky, ale byla to dobrá škola. Naučila jsem se také více soustředit na koncerty.
Jak jste prožívala svůj první neúspěch, tedy okamžiky po vystoupení, na které přišlo méně lidí, než jste očekávala?
Člověk si pořád myslí, že je připravený na to, že může přijít málo lidí. Když k tomu ale dojde, ukáže se, že vlastně vnitřně připravený nebyl. Ano, měla jsem pocit, že tři sta lidí na koncertě je málo. Dnes už to málo není, má měřítka se změnila. Pamatuju si, že jsem byla zaražená a řešila, kde jsem udělala chybu.
Po čase jsem si uvědomila, že se mi mění publikum a já musím o každého diváka tvrdě bojovat. Dnes jsou při mých koncertech vpředu pořád ještě poměrně mladí lidé, ale když se podívám dál, jsou tam už starší, kteří vnímají muziku velice pozorně. Když se pak s nimi někde potkám, říkají mi věci, které jsem dosud nikdy neslyšela.
Například?
Třeba, že smyčce v refrénu písničky Podzim jsou opravdu dobré. Tento druh reakcí mě strašně těší. V podstatě došlo k tomu, že komerční neúspěch mi přinesl úspěch v podobě vnitřního naplnění.
