Článek
V kinech běží francouzský film Vadí nevadí, který jste stříhala. Francouzských filmů, pod nimiž jste podepsaná jako střihačka, je více. Jak jste se ocitla ve Francii a prosadila se tam?
Trochu. Emigrovala jsem do Francie v roce 1989, kdy jsem na FAMU studovala scenáristiku. Jenže francouzsky jsem neuměla ani slovo a nemohla jsem ani mýt nádobí, abych se uživila. Nejdříve jsem šila, zpívala v metru, uklízela a během roku jsem se naučila francouzsky, takže jsem potom aspoň začala hlídat děti. Poté jsem udělala zkoušky na filmovou školu Femis, což je bývalý IDHEC, a byla jsem přijata na střih - scenáristiku jsem tehdy studovat samozřejmě nemohla a střih mi připadal nejbližší psaní.
Ale ještě v roce 1989 přišla sametová revoluce. Jak jste to prožívala?
Hrozně. Emigrovala jsem tři měsíce před listopadem. Během revoluce, které se už dnes neříká revoluce, jsem byla v Paříži a nemohla se vrátit. Neměla jsem pas, protože mi jej odebrali, když jsem si podala žádost o azyl. Tehdy jsem byla přesvědčená, že jsem přišla o nejnádhernější momenty svého života. Ale právě protože jsem to prošvihla, rozhodla jsem se, že ve Francii chvíli zůstanu a pokusím se této zkušenosti nějak využít.
Jak se vám podařilo se ve Francii prosadit jako střihačka?
Měla jsem štěstí. Ještě na škole jsem pracovala s režisérem Jeanem-Paulem Civeyracem a stříhala jeho první celovečerní film Ani z Evy ani z Adama, jenž byl hned vybrán na festival v Benátkách. Potom jsem rovnou dělala na filmu Jacquese Maillota Naše šťastné životy a ten zase běžel v hlavní soutěži v Cannes.
V Čechách zároveň režírujete, natočila jste tu i dva celovečerní filmy. Můžete porovnat práci střihače ve Francii a tady?
To nelze srovnávat, tam se stříhá hrozně dlouho. Teď jsme nad jedním filmem strávili ve střižně osmnáct týdnů. To dělá čtyři měsíce, každý den deset hodin. Samozřejmě jde o zrovna dost extrémní příklad, ale já trpím, když Boris Machytka, s nímž pracuji v Čechách, má na střih televizního filmu tři týdny a to je ještě považované za luxus. A střih českého celovečeráku vyjde v průměru na šest týdnů. Čeští střihači se naučili svoji profesi dělat velmi rychle. Obvykle se dospěje k prvnímu výbornému střihu, ale není čas hledat dál. Ale to se týká celé naší kinematografie. V Čechách se natáčí za horších podmínek, všechno musí trvat kratší dobu, kostýmy jsou lacinější, hudba méně dobře nahraná. Ale přesto i ty české filmy mohou být úžasné nebo i lepší než francouzské.
Celý rozhovor otiskne zítřejší Právo. Nabídne vzpomínky z dětství i srovnání odlišného prostředí a mentality.