Hlavní obsah

Andrea Konstankiewicz z Tara Fuki: Jsme rády za to, co přijde

Právo, Jaroslav Špulák

Andrea Konstankiewicz a Dorota Barová jsou spolu na hudební scéně dvacet let. Jako violoncellové duo Tara Fuki objevují nová zákoutí života, která pak otiskují do svých písní. Ty nejčerstvější jsou na novém albu Motyle, jež vyšlo šest let po předešlém počinu Winna. Zpívají polsky, i když na novince dostala prostor i čeština.

Foto: Zuzka Bonisch

Tara Fuki, dvě dámy s violoncellem. Zleva Andrea Konstankiewicz a Dorota Barová.

Článek

Tara Fuki existují dvacet let. Jak byste je oslavily, kdyby tu nebyl covid-19?

Stihly jsme vydat cédéčko, ale jinak jsme musely pozastavit činnost. Od 1. října nekoncertujeme. Na podzim bylo naplánované turné, které jsme přeložily z jara. K tomu jsme chystaly další oslavy a křty alba. Vše se přesunulo na březen a duben, ale teprve uvidíme, jestli to tentokrát vyjde.

Vy žijete ve Francii, Dorota Barová v Čechách. Je to při plánování aktivit omezující?

Není, jen to znamená, že musíme plánovat dobře a s předstihem. Obvykle tedy víme rok a půl předem, co se bude dít. Teď se ale veškeré plánování zhroutilo, takže se učíme žít ze dne na den.

Ovlivnila pandemie i nahrávání alba?

Byť už skoro dvacet let žiju ve Francii, neskládáme takříkajíc na dálku. Nikdy jsme si neřekly, proč to tak je, ale cítíme, že při komponování musíme být spolu. Pracujeme v blocích. Zavřeme se vždy na zhruba čtyři dny do zkušebny a probíráme nápady, které každá z nás přinesla.

Písně z nich připravujeme společně a potom je ještě upravujeme během hraní na koncertech. Teprve s ozvučením se totiž projeví určité frekvence, takže někdy měníme aranže, upravujeme tempo nebo máme ještě ex post nějaký geniální nápad. Vysvětluje to i poměrně dlouhé proluky mezi našimi alby. Až když si skladby projdou celý ten proces, jdeme je nahrát do studia. Novou desku jsme původně měly točit v březnu. Pár dní předtím se ale zavřely hranice, tak jsme nahrávání odložily. Do studia jsme se dostaly až v červenci, a to na čtvrtý pokus. Měla jsem problémy s letenkami, spousta letů byla zrušena a já mám teď dost peněz uložených u leteckých společností. Album jsme nicméně v červenci nahrály a v září míchaly.

Nejstarší skladba na něm je titulní Motyle. Jak moc se od svého vzniku změnila?

Vznikla před šesti lety a myslím, že tím časem pěkně vyzrála. Změnila se ve způsobu interpretace, dynamice i výrazu. Jen hlavní melodie a text zůstaly stejné. Nazvaly jsme podle ní celé album. A je to písnička o motýlech, není to narážka na slova českého premiéra.

To bych od vás ani neočekával.

Spousta lidí se nás na to ale ptá.

Jste vy a Dorota Barová osobnostně stejné?

Naopak, každá jsme povahově jiná. V tom je však naše síla. Dorotka dokáže o rozsahu písniček přemýšlet komplexně, zatímco já jsem schopna přinášet neustále nové, v kontextu neusazené motivy.

Tvorba Tara Fuki je kombinací našich povah a přístupů k hudbě. V tomhle se hezky doplňujeme a je to vždycky veliká radost, když věci do sebe pěkně zapadnou a vznikne něco nového.

Foto: Zuzka Bonisch

Tara Fuki

Zpíváte polsky, ale na novém albu mají tři vaše skladby české texty. Proč?

Písnička Kdyby vznikla na báseň Tomáše Tajchnera. Bylo to poprvé, kdy jsme zhudebnily verše někoho jiného než polského básníka Kamila Krzysztofa Baczyňského. Další dva české texty jsem napsala ve Francii. Asi jsem je potřebovala napsat spíše ve svém mateřském jazyce, který mi v ten moment přišel bližší než polština. Myslím si nicméně, že kdyby texty vznikly na některém z našich soustředění, byly by polské.

Proč jste se rozhodly psát polsky?

Když jsme si na začátku s Dorotkou začaly v kuchyni hrát na dvě cella, vůbec jsme netušily, kam nás to zavede. Zkoušely jsme zprvu dělat vážnohudební kompozice, ale hlavně jsme si jen tak pro radost improvizovaly.

Pak mi přišlo líto, že nevyužíváme hlas, když Dorka krásně zpívá. Ona však namítala, že při hře na violoncello zpívat nelze, že je to fyzicky nemožné. Po čase ale objevila sbírku básní Krzysztofa Baczyňského, která ji inspirovala, a první píseň byla na světě. Takže k polštině jsme přišly vlastně náhodou.

Její měkkost se nám ale společně se zvukem violoncell tak zalíbila, že už s námi převážně zůstala. Občas však sáhneme i po jiných jazycích, jako na albu Motyle.

Co vás přitahuje na Baczyňského básních?

Je v nich veliká síla a hloubka. Jde o polského básníka, který zemřel velice mladý na konci druhé světové války. Z jeho tvorby má však člověk pocit, že ji psal moudrý stařec.

Dorotka našla jeho sbírku v knihovně své maminky. Začaly jsme se pak pídit po jeho dalších sbírkách a zhudebnily jsme některé další básně. Myslím si, že na každém našem cédéčku je alespoň jedna. Na novém je to Z wiatrem.

K nim jsme začaly psát texty v polštině. Dorotka je z maminčiny strany poloviční Polka, takže jde o její mateřštinu. Já jsem dětství prožila ve Frýdku-Místku, kde jsme sledovali polskou televizi a poslouchali polská rádia. Takže mám tu řeč sice pod kůží, ale už dlouho mluvím lépe francouzsky než polsky.

Zkoušely jste se prosadit v Polsku?

Cíleně ne. My nemáme moc ambice se někde nějak výrazně prosazovat. Není nám to vlastní. Jsme rády za to, co přijde. Nikam se netlačíme a necháváme věci plynout.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Výběr článků

Načítám