Článek
Pamatuji si vás jako novinářku. Psala jste o druhých. Teď vydáváte knihu, kde píšete o sobě. A hodně intimně. Jaké to pro vás bylo ocitnout se na druhé straně?
Víc přirozené, než jsem si kdy dokázala představit. A to jsem si nikdy v životě nepředstavovala, že nějakou knihu napíšu. Musím však k tomu přidat i slovo „bohužel“. Ke psaní mě dohnaly okolnosti, to, co se mi stalo, potřeba vypovídat se ze všech útrap, které léčba rakoviny s sebou přináší.
Potřebovala jsem si to nějak všechno sesumírovat v hlavě, abych se v tom celém sama vyznala, pochopila. A nechtěla jsem ještě i s tímhle obtěžovat své nejbližší. Už si toho se mnou prožili až až. Tak s tím teď budu obtěžovat půlku bývalého Československa. Aspoň vidíte, co jsem zač – „svině“.
Začala jste psát při nemoci, nebo po vyléčení?
Nepovažuji se za vyléčenou. Říkám to, i když jsem si vědoma, že mě moje paní doktorka Lenka z onkologie Na Homolce sprdne nebo aspoň se mnou bude hluboce nesouhlasit. Svůj zdravotní stav bych popsala takto: V této chvíli nemám rakovinu. Bojím se ale říct: Jsem vyléčená. Bojím se, že se může vrátit. Je to prostě „račice“. Klidně může zase kdykoli zacouvat ke mně zpátky.
Kdy tedy kniha začala vznikat?
Až tři roky po stanovení diagnózy. Bylo to poté, co jsem se psychicky zhroutila. Ale už na počátku léčby, někdy od července 2015, jsem měla v hlavě myšlenku, že bych něco měla sepsat. Když jsem hledala na internetu a porůznu rady, jak se vypořádat s tím či oním problémem, tak jsem navzdory tomu, že jsem výborný hledač, potřebné nenacházela.
Takové ty normální babské rady: Že je blbina nechat si rozřezat prsa a podpaždí a mít přitom vlasy do půli zad. Neučešete je. A už vůbec bez pomoci neumyjete. A když máte doma tři chlapy, z nichž dva už léta nepotřebují šampon ani hřeben, tak je situace ložená.
Nebo – jak nesmrdět potem, když jsou venku čtyřicítky, a vy nemůžete použít antiperspirant, protože máte obě podpaždí rozřezaná, jelikož vám odtud vybrali uzliny? Jak si taková místa na těle umývat? Nakonec jsem to vyřešila navlhčenými ubrousky pro nemocné, kteří jsou dlouhodobě upoutáni na lůžko.
Kde jste vy našla spolehlivé informace?
Takové, kterým se opravdu dá věřit, jsem nacházela pouze a výhradně v odborných článcích na téma rakoviny prsu nebo rakoviny vůbec. Říkala jsem si, jak by bylo fajn, kdyby někdo, kdo umí psát, sepsal takovou „kuchařku“, srozumitelného průvodce onemocněním ve zcela běžných životních situacích.
Při samotné léčbě, když probíhají operace, pak hojení, pak ozařování, pak chemoterapie, kterým jsem se já sama naštěstí vyhnula, nemáte za prvé potřebný odstup, prožíváte všechno tak nějak víc hystericky, za druhé nemáte vůbec na něco takového pomyšlení a ani čas. Takže proto moje kuchařka přišla až s odstupem doby…
Dá se považovat napsání knihy také za určitou formu terapie?
Pro mě osobně určitě. Každý z nás má jiný recept, jak se zbavit bolístky. Ať už fyzické nebo duševní. Někdo si zaleze „do sebe“, nemá potřebu jiným sdělovat, co ho trápí, kde ho bolí. Jiný o tom vykládá všem kolem, píše o tom na sociální sítě. Jsem v tomto ohledu naprosto nezaujatá. Neodsuzuji ani jeden, ani druhý způsob. A ani třetí, čtvrtý či pátý.
Rozhodla jsem se, že pro mě bude nejlepší psát. Z depresí mi to pomohlo zaručeně. Při psaní mi vytanuly na mysl krásné a veselé vzpomínky. Od fyzického utrpení jsem měla dostatečný časový odstup, takže jsem si navíc dokázala z mých „ťafek“ a komplikací, dělat srandu.
Obal knihy
Co, nebo kdo byl hlavním impulzem k jejímu napsání?
Kdybych chtěla být za každou cenu vtipná, tak bych odpověděla, že to byl můj manžel. On totiž nesnáší takové to hnípání se v pocitech a už vůbec ne ve vzpomínkách, které mu drásají srdce. Mluvení o nemocech, nedejbůh krvi, je v jeho přítomnosti naprosté tabu. Takže „Veselou svini“ jsem napsala jemu natruc.
A kdybych chtěla být naprosto upřímná, tak bych odpověděla, že hlavním impulzem byl můj manžel. Když už mu, jelikož se nerad hnípá, nemůžu říct, co pro mě znamená a jak moc si ho vážím, tak jsem mu to aspoň napsala. A on posléze mně. V knize je i pasáž, kterou napsal on.
A abych byla spravedlivá, tak musím říct, že impulz k vydání mi daly Linda, Gabika, Veronika a další kamarádky, které si knížku, když teprve vznikala, přečetly a líbila se jim natolik, že mě ponoukaly, abych psala dál.
Řekla jste, že se pročistili lidé kolem vás. Proč myslíte, že to tak je? Vydrží jen ti silní?
Vydrží jen ti opravdu hodní a stateční. Ti, kteří vás mají skutečně rádi, věří ve vás a strašně moc jsou ochotni a schopni odpustit vám. Tím ale vůbec nechci říct, že ti, kdo nemocného rakovinou opustí a nedají to, jsou zlí, nehodní a je potřeba je odsoudit. Vůbec ne!
Nemocní rakovinou bývají někdy pěkně hnusní. I já jsem byla. Nemoc vás naprosto a kompletně zdecimuje. Lidsky chátráte. Zevnitř i zvenčí. Zlost si mnohdy vyléváte na nejbližších. Trápíte je. Přitom oni jsou utrápeni možná víc než vy, protože jsou denně svědky toho, jak vás račice požírá.
Já měla obrovské štěstí. Se mnou to moji chlapi, přítelkyně a přátelé vydrželi. Těm, co ne, nic nevyčítám. Nemám na to právo.
Co jste se dozvěděla o sobě?
Asi nic, co bych nevěděla. Ničím jsem samu sebe nepřekvapila. Na vaši otázku si dovolím odpovědět trošku jinak: Knihu jsem napsala proto, abych pomohla sobě. Vydala jsem ji ovšem pro lidi. Nikoli proto, aby mi byly skládány poklony, jak jsem úžasná a statečná a bojovnice a já nevím, co ještě. Nevydávám ji proto, abych byla slavná, nedej bůh uctívaná. Nejvyšším cílem mé knihy je změnit chování státu, státních institucí vůči nemocným rakovinou či jinou závažnou nemocí. Mluvím o tom v kapitolách ’HEJ!T sociálka!’ a ’Etika a gramatika’.
Na druhém místě je, aby blízcí račičáků věděli, co je asi tak čeká, co rakovina s nemocnými udělá. A neskromným cílem je, aby ti, ke kterým račice zacouvá, měli v mé knize pomocníčka. Aby je rozesmála, dodala jim odvahu a vůli bojovat a aby se nestyděli za to, že se někdy chovají jako svině.
Vaše kniha je první a prý i poslední. Myslíte to vážně?
Myslím to tak, že doufám, že už nikdy mě nepotká nic tak šíleného, jako že zešílím, nic tak ohavného, abych se z toho potřebovala vypsat. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě psaní nebavilo a že bych si to nechtěla zopakovat. Jenže já si neumím vymýšlet příběhy. Jsem zpravodaj do morku kostí. Tudíž bych zase musela psát o sobě, mých třech chlapech a přátelích. A to by manžel, kluci ani přátelé víckrát nerozchodili. Takové svinstvo bych jim asi neměla provést. Nebo?
Kniha vychází koncem dubna. Vydává ji Nakladatelství ZEĎ.