Článek
Album je věnováno slavným filmovým hitům. Proč?
To téma mi vždy připadalo zajímavé. Hudba psaná pro film je svobodná a potenciálně vysoce kreativní. Je to jako obrovská prérie, po které se skladatel může pohybovat, jak chce podle své inspirace. Je to místo, na kterém může experimentovat a není omezený klasickou strukturou. Filmová hudba se také kromě obvyklého tématu lásky dotýká mnoha dalších námětů.
Limitem se může zdát její vnímání jako čistě funkční záležitosti, jako pouhého doplnění obrazů zvukem. Ve skutečnosti je skládání pro film fantastická výzva, která stimuluje kreativitu a dala vzniknout řadě úžasných melodií.
Jste spokojen s výsledkem?
S albem Cinema se stal skutečností sen, jenž živím po desetiletí. Vždy jsem chtěl pracovat na projektu, jenž by měl co do činění s filmovými soundtracky, které jsou podle mě zdrojem umělecké inspirace. Díky hudbě, novým aranžím a současné úrovni nahrávací techniky můžu říct, že jsem s výsledkem velmi spokojený. V tuhle chvíli už je na publiku, aby řeklo, co si myslí. Přirozeně doufám, že ocení snahu a vášeň, kterou jsem společně s kolegy do tohoto dobrodružství vložil.
Andrea Bocelli v albu Cinema, nazpíval skladby ze slavných filmů.
Podle čeho jste si vybíral na album skladby?
Snažili jsme se soustředit na to nejlepší v celém tom tři sta šedesát stupňů velkém spektru filmové hudby. Poslouchali jsme stovky skladeb, poté jsme udělali první výběr, který reflektoval široký repertoár, co se období i provenience týká. Pro mě je nejdůležitější zpívat skladby, které mě dokážou dojmout. Proto jsem se ponořil do svých vzpomínek a přemýšlel, které písně spojené s filmem jsem nejvíc miloval, které se mi zapsaly do života, pomohly mi vyrůst, vyvolaly silné pocity, anebo mě rozesmály.
Byl jsem ještě kluk, když Frank Sinatra zpíval Moon River, a když jsem zjistil, že zpívání písně Cheek to Cheek u mých rodičů vždy vyvolá úsměv. Výsledkem je sled mistrovských děl vytvořených filmovým průmyslem a zpívaných úžasnými hlasy. Nejen Sinatrou, kterého jsem vždy obdivoval, ale také Mariem Lanzou a dalšími, jejichž písně si našly cestu do našich srdcí. Myslím, že je důležité tato skvělá díla nabídnout co nejširšímu publiku, aby byla nadále obdivována a milována. Je to způsob, kterým pomáhám lidem snít.
Jaký je váš přístup k interpretaci písní ve vztahu k originálu?
Jsem přesvědčený, že nejlepší je vždy respektovat původní znění. Když zpívám slavnou písničku, nechci originál kopírovat, ale doufám, že se k verzi, kterou známe a milujeme, dostanu tak blízko, jak je to jen možné. Nic neměním. Nedávalo by smysl bořit nebo překopávat to, co skvělí zpěváci v minulosti dovedli k dokonalosti a k mezinárodnímu uznání.
Kromě toho, že mám z návštěv skvělých momentů hudební historie osobní potěšení, myslím, že je projekt Cinema stimulující a příhodný, protože nahrávací technika v posledních letech učinila obrovský posun. Tyto inovace umožňují dosáhnout dříve nemyslitelného stupně čistoty a jasu. Známým a milovaným písním mohou vdechnout nový život.
Stejně jako na předchozím albu Passione z roku 2013 jsou i na Cinema písně v různých jazycích. Vyhovuje vám to?
Každý jazyk má vlastní výrazový potenciál a specifickou hudebnost. Na tomto albu zpívám anglicky, francouzsky, španělsky a sicilským dialektem. Hodně jsme promýšleli, kterou píseň zpívat v jakém jazyce. Dovolili jsme si zvláštní kreativní svobodu. Například jeden text jsme nechali napůl anglicky a napůl italsky. Také jsem jeden text přepsal a přiřkl jsem mu vlastní volný překlad.
Na albu zní i hlas mladé americké zpěvačky Ariany Grande. Jak ke spolupráci došlo?
Ariana je velmi mladá zpěvačka s velkým talentem. Mám radost, že jsme nazpívali duet. Rychle se prosadila na mezinárodní scéně, protože má obrovské charisma. Mladší generace včetně mých dětí po ní šílí.
Když jsme se poprvé setkali, byla to legrace. Přišla ke mně domů v Miami nacvičit písničku. Můj syn Matteo nevěděl, že se to stane, a když přišel domů, ocitl se tváří v tvář svému idolu. Úžasem oněměl. Je to čerstvá dvacátnice, ale už je to velká hvězda. A není divu.
Máte k některým z písní na albu nějakou vzpomínku?
Ke každé mám mnoho vzpomínek. Například píseň The Music of the Night jsem slyšel už mnohokrát předtím, než jsem ji měl v roce 2007 zpívat na vzpomínkovém koncertu na lady Dianu ve Wembley v Londýně.
Bohužel jsem si v krátkém hektickém čase, který jsem na to měl, nedokázal zapamatovat slova. Poprosil jsem svou ženu Veroniku, aby mi napovídala do sluchátek. Když přišel čas, zamířila moje žena do režie na pódiu, ale zastavila ji ochranka, která nevěřila jejímu vysvětlení. Nakonec se vše vysvětlilo, ale do té doby jsem tam stál a poléval mě studený pot, když jsem si představoval, jak jdu na pódium a mlčím před kamerami a polovinou světa. Navíc byl tehdy v zákulisí, jen pár metrů ode mě, skladatel Andrew Lloyd Weber, který tu píseň napsal.
Jaký vztah ke kinematografii jste měl v dětství?
V Itálii šedesátých let představovala televize pro celé rodiny, mou nevyjímaje, zvláštní atrakci. Všichni, od prarodičů po vnoučata, se shromažďovali kolem nového vynálezu a sledovali omezený počet dostupných programů. Kino bylo pro rodinu Bocelliových velkou událostí, taková chvíle potěšení, která byla pro mé tvrdě pracující rodiče ojedinělá a vzácná. Jako malý jsem měl rád válečné filmy, protože jsem snil o tom, že budu hrdina, který ze zloduchů dostane to lepší. Ale jak jsem vyrůstal, začaly mě čím dál víc zajímat filmy o lásce.