Anatomie jednoho zapomenutého masakru

Lidice nebo Ležáky zná u nás pravděpodobně každý, a i ten, kdo na hodinách dějepisu nedával příliš pozor, si dokáže vybavit alespoň to, že obě obce vyhladili nacisté v odvetě za likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Že k něčemu podobnému došlo o dva roky později i v obci Životice, která je dnes součástí Havířova, vědí zřejmě jen ti, kdo žijí na Ostravsku. Také třeba v příslušném díle Velkých dějin zemí Koruny české od Jana Gebharta a Jana Kuklíka se o Lidicích píše na pěti stranách, o Ležákách na dvou, ale zmínku o Životicích bychom tu hledali marně.

Životický masakr byl nepochybně zapomenut či pozapomenut, jak píše v podtitulu své knihy Karin Lednická. Příčin můžeme najít celou řadu. Vyhlazením Lidic se sami nacisté chlubili a exilová československé vláda je použila v celosvětové kampani. Naproti tomu životický masakr se odehrál na periferii, v oblasti se složitými národnostními i politickými poměry.

Životice byly součástí té části Těšínska, která byla spíše ze strategických než národnostních důvodů v roce 1920 připojena k Československu. Po Mnichovu bylo toto území po ultimátu polské vlády přičleněno k Polsku, přičemž část obyvatel české národnosti uprchla do vnitrozemí. V září 1939 pak oblast obsadilo nacistické Německo, které ji včlenilo přímo do Říše.

Místní obyvatelé, z nichž někteří se hlásili nejen k polské nebo české, ale i slezské národnosti, byli velmi nevybíravými prostředky nuceni přihlásit se k německé národnosti. Ti, co podlehli a podepsali tzv. volkslistu (Německý národní soupis), pak byli ušetřeni nejhoršího pronásledování a dostávali i vyšší příděly, ale na druhou stranu museli narukovat do wehrmachtu. A právě „volkslista“ hraje v životické tragédii podstatnou roli.

Co se vlastně v Životicích stalo? Večer 4. srpna 1944 přepadli místní hostinec partyzáni a zastřelili tři příslušníky gestapa, kteří zde popíjeli, a hostinského (při akci zahynul i jeden partyzán).

Jako odvetu pak 6. srpna ráno ves obklíčila nacistická komanda a přímo před jejich domy postřílela 36 místních mužů, nejmladšímu ještě nebylo 17 let. Dalších 16 lidí – mužů i žen – bylo zatčeno a většinou bez soudu posláno do koncentračních táborů, odkud se po válce vrátil jediný.

Nacisté vraždili podle předem vytvořených seznamů osoby, které až na jednu výjimku nebyly na „volkslistě“. Mezi oběťmi bylo 27 Poláků, 8 Čechů a jeden Polák, který se přihlásil k německé národnosti.

Vraždění vykazovalo zvláštní nedůslednost: jen 24 zabitých bylo ze Životic, ostatní byli obyvatelé sousedních obcí, kteří se často jen shodou okolností nacházeli na místě. Naopak ti, kdo nebyli doma, smrti unikli. Nikdo ze zavražděných nepomáhal partyzánům, kteří provedli přepadení hostince.

Žánrově by se kniha Karin Lednické dala označit za literaturu faktu. Příběh běží ve dvou vzájemně se prostupujících rovinách, které jsou i graficky odděleny typem písma. V kurzívních částech autorka domýšlí a fabuluje vnitřní monology postav, zatímco v hlavním textu popisuje události na základě archivních i orálních pramenů, v této části má kniha i stručný poznámkový aparát. Obě části do sebe dobře zapadají a celek je velmi čtivý.

Životickou tragédií se důkladně zabýval historik Mečislav Borák (1945–2017), jemuž autorka knihu dedikuje a s jehož pozůstalostí pracovala. V doslovu pak sice Borákovy práce hodnotí jako „badatelsky nejpřínosnější“, zároveň ale neadresně kritizuje „černobílý narativ, v němž partyzánské hnutí představuje formu třídního boje vykořisťovaných mas“. Vinou tohoto narativu prý publikace vydané před rokem 1989 věnovaly minimální pozornost osobním vazbám v obci.

Když si ale přečteme Borákovu první knihu Zločin v Životicích, vydanou v roce 1980, nějakou glorifikaci partyzánů, nebo dokonce interpretaci jejich aktivit jako třídního boje bychom v ní hledali jen těžko. Tato publikace je na dobu svého vzniku mimořádně věcná a nenajdeme v ní ani „povinnou“ úlitbu v podobě angažovaného úvodu nebo doslovu.

Autor v druhé polovině sedmdesátých let mohl ještě mluvit s přímými aktéry – manželkami či sourozenci zavražděných, zatímco Lednická se již musela spokojit se vzpomínkami z druhé ruky nebo od lidí, kteří události zažili jako velmi malé děti. Borák se k tématu v roce 1999 vrátil knihou Svědectví ze Životic; ani v ní nemůže být o glorifikaci partyzánů řeči.

Při hovorech s pamětníky se prý autorka dozvěděla „detaily nikdy dříve nezaznamenané“, které vytvářejí „mnohotvárnější, mnohdy až trochu odlišný obraz událostí“. A Borák prý o těchto okolnostech také věděl, „ale vzhledem k jejich písemné nedoložitelnosti je nemohl v akademické práci publikovat“.

Jde tu především o zavraždění jednoho z občanů, k jehož smrti podle Boráka došlo „z iniciativy četnického strážmistra Sattlera a dalších místních nacistů patrně ze zcela osobních důvodů“. Lednická přitom na základě rozhovorů s pamětníky ony „zcela osobní důvody“ konkretizuje jako erotickou tužbu nacistického četníka k manželce zastřeleného.

Neověřitelná informace získaná z druhé či třetí ruky by v odborné publikaci byla jen neprůkazným, a tudíž nepoužitelným „drbem“. U Lednické ale tvoří jednu z hlavních zápletek knihy. Nejde ale o knihu odbornou, takže se nad tím nemusíme pohoršovat.

Kniha Karin Lednické je přínosná už jen tím, že zapomenuté historické téma vrací do obecného povědomí silou jména autorky jednoho z největších českých bestsellerů posledních let – dosavadních dvou dílů její plánované karvinské trilogie Šikmý kostel se dohromady prodalo hodně přes sto tisíc výtisků.

Trochu nešťastné je pouze načasování knihy: podobné masakry, jako byl ten životický, sledujeme dnes na Ukrajině prostřednictvím médií téměř v přímém přenosu. Opravdu má teď někdo chuť si o vraždění nevinných civilistů ještě číst?