Článek
S Aňou jsme se sešly hned druhý den po oznámení oscarových nominací. Vzápětí odjela na premiéry Želar na Slovensku, odtud zamířila přímo na Berlinale, kde se účastnila galashow pro mladé talentované herce. Náš rozhovor ji všude následoval, ale nedostihl ji ani v Mostě, kde natáčí s Bohdanem Slámou.
Slavily jste s Ester společně?
"Ne, já jsem o té její nominaci vůbec nevěděla, Ester mi to neřekla, protože si nejspíš myslela, že to vím. Napsala mi esemesku: Ať žijí Las Geisleras! A já jsem si to v té euforii vztáhla na sebe a brala tak, že je jako pyšná na rodinu. Vůbec mi v té chvíli nedošlo, že "její film" byl taky v soutěži a že byl taky nominován. Dozvěděla jsem se to až ráno z novin. To je dobrý, co?
Jak jste prožívala den, kdy byly vyhlášeny nominace?
Podobně jako Ondřej, ten se do včerejška po ničem nepídil, nechtěl nic vědět. To je dobrý přístup. Ona ta nominace je sice skvělá, pro film je to úžasný úspěch, ale teprve se ukáže, jestli se něco stane. Třeba taky vůbec nic! Přece tu teď nebudu skákat do stropu, abych pak z o to větší vejšky spadla.
Teprve teď mi začíná docházet, co opravdu znamená, že Želary koupil v Americe distributor a budou se hrát normálně v kinech. To je pro český film skutečně výjimečná věc. Ať už tam dopadne jakkoli, tak mě úplně stačí, když tam budu moct jet - a jen tak trošku o to všechno štrejchnout...
V souvislosti s tím jasnovidným snem by možná bylo zajímavé, co se vám zdálo na dnešek v noci. Vy už třeba víte, jak to dopadne, jen byste to měla rozluštit.
To radši nechtějte vědět. Bylo to strašný. Sny mi většinou vyvažují to, co se zrovna děje v životě. Když jsem v stresu, tak jsou příjemné, takové relaxační, a v opačném případě se to pak v noci vyrovná nějakým hororem. Nedivím se, že jsem měla dnes tak temný sen. Včera jsem byla celý večer v euforii.
Platíte za své euforie?
No jo. Ale myslím, že to je zdravý. Zdá se mi, že je to choroba, když se lidi pořád tolik brání smutku. Mnohem lepší je to přijmout, chvíli se té depresi věnovat a ona zase odejde. Chodí to pořád dokola v takových kruzích. V poslední době mě ale hodně věcí překvapuje v tom dobrým a pěkným, až si říkám, kdy zas přijdou nějaké ty propady.
Jak dlouho pro vás zůstává film živý? Končí to samotným natáčením, nebo hodně prožíváte i tu druhou fázi, kdy jde do kin a začnou se objíždět premiéry?
Ať to člověk prožívá nedočkavě nebo se snaží držet při zemi, je úplně nemožné, aby si nevšímal, jak na film lidi reagují. Premiéra je samozřejmě vrchol všeho snažení. Reakce diváků je pro všechny rozhodující. Pro mě je hodně důležité, co mi řeknou lidi, které mám ráda a kterých si vážím. Objíždění premiér je sice dost náročné, ale na druhou stranu je to jediná satisfakce, která přichází. Nejdřív se sice objeví kritiky, ale i když jsou dobré, tak je to vždycky názor jednoho člověka.
Zato na premiérách posbírá člověk reakcí mnohem víc. Někdy i smysluplnějších a upřímnějších, tím ale neříkám, že pokaždé pozitivních. Za tuhle práci vlastně neexistuje jiná odměna, než že se člověk někde pokloní a lidi mu zatleskají. Na negativní reakce jsem strašně citlivá. Jeden špatný hlas mi vyváží spoustu dobrých. Stačí, aby mi někdo řekl, že jsem byla trapná, a já okamžitě zapomenu na to, že mi deset dalších lidí řeklo, jak jsem byla skvělá.
Za Želary mě konkrétně pochválilo pár lidí, o kterých jsem vůbec netušila, že je zajímá, co dělám. Řekla bych, že jim moje práce musela vždycky přijít směšná, a teď jsem od nich dostala takovou malou poklonku. Když se něco takového stane, tak si toho hodně vážím. Mám radost, když si někdo myslí, že něco umím. Já tomu pak vždycky uvěřím. Ale jen na chvíli. (směje se)
Ondřej Trojan tvrdil, že to je role jasně pro vás, protože v sobě máte stejnou vzdorovitost. Čím ale postava Hanule zaujala vás?
Ona to podle něj není vzdorovitost, ale přímo zpupnost. Pořád mi říkal, že musí být dobře vidět to moje zpupný čelo, tak jsem z něj musela pořád vymačkávat ty dvě zarputilý rýhy. To vám byla úplná škála zpupnosti... Vlastně mi režíroval hlavně obočí - někdy to hraničilo až s animací.
Když jsem scénář poprvé přečetla, tak to pro mě ale nebyla láska na první pohled. Přišlo mi to všechno takový velký, měla jsem dojem, že je toho strašně moc a těžko se v tom orientuju. Na druhý přečtení už to vypadalo líp.
A co vaše postava?
Včera jsem si vzpomněla, jak mi Ondřej poprvé volal. Podezírala jsem ho, že si ze mně dělá legraci! Už jsem dlouho doma netočila, jen pár věcí venku. Rozhodující ale bylo, co všechno jsem si mohla zahrát.
Když to hodně zjednoduším, tak herci čtou ve scénářích hlavně svoji postavu. Otevřou ho a hledají sebe. Já jsem ho tedy otevřela a vidím - jsem na každý stránce. To je skvělý, ale taky náročný. Pak vybíráte klíčové scény. Listujete a říkáte si: Á pláč, hele, smích, super! Znásilnění, paráda. Další stránka - porod, nádhera! Bloudění v lese - no bezvadný, bude mi zima.
Jen jsem zírala, co všechno mi ta postava nabízí. Samozřejmě to líčím jako karikaturu, ale něco na tom je. Pak jsem z té nabídky byla nadšená.
Proč Hanule tak vzdoruje, když to jediné, co jí může zachránit život, je přizpůsobit se? Rozumíte tomu, když máte taky zpupnou povahu?
Naprosto. Skutečnost, že něco musí, to znamená odjet do Želar, vzít si toho jednoduchého Jozu a smířit se s tím neuvěřitelným okolím, o jehož existenci neměla do té doby nejmenší tušení, je pro ni samozřejmě šok. Je to pro ni možná i horší než fakt, že ji její přítel opustil, aby si zachránil život.
Charaktery postav a tím i samotný příběh se přece jen nepatrně liší od předlohy. Kniha dokonce vyšla, až když jste točili. Co vás při filmování víc ovlivnilo, scénář nebo předloha?
Scénář, scénář a zase scénář. Ten jsem totiž četla první. Pak jsem přečetla námět a kniha se mi dostala do ruky až nakonec. Ale žádnou diagnózu postavy jsem si při tom nedělala. Nerýpala jsem se v tom. Točilo se na přeskáčku a do figury jsem musela okamžitě naskočit a vědět, jaká je a co chce.
Přestože to pro vás byla neobvyklá role, nic civilního?
Asi už jsem vyčerpala svůj naturalismus a nastal čas, abych začala pracovat, takže jsem nad touhle rolí víc přemýšlela. Tentokrát jsem nemohla vycházet hlavně ze sebe, nejsou to moje reakce, musela jsem si je vymejšlet. Nejsem jako Eliška, já bych to s tou svou povahou všechno pokurvila.
Četla jste i povídky Želary? Pomohly vám knihy při natáčení, nebo jejich znalost nakonec byla na překážku?
V pauze mezi natáčením jsem odjela na loď a vzala jsem si s sebou Želary. Na lodi je člověk ke všemu takovej otevřenej a pokornej, tak jsem si je užívala. Hodně jsem si oblíbila Lipku, to je pro mě největší hrdina, takový rytíř, velký bojovník... Z toho všeho, co se v knize děje, vychází zvláštní pocit čistoty, i když jsou to dost kruté věci. Film tolik syrový není.
Nemůžu sice říct, že by mi znalost knížek významně pomohla při natáčení, ale nějaký vliv určitě měla. Přece jen to v člověku zůstane někde uložené a on pak hraje i s tím. Ale znát předlohu je někdy taky nevýhoda. Když si oblíbím knížku, tak do kina většinou radši ani nejdu. Člověk pak za každou cenu brání tu svoji původní představu a nedokáže přijmout film. Anebo se mu to nakonec slije dohromady. To, co vidí na plátně, pak převáží, a on tu původní představu zapomene.
Proto jsem si například, než jsem šla na Pána prstenů, všechny svoje představy pěkně poskládala dohromady: ten můj Hobitín, elfy a všechno ostatní... Film mě zklamal. Jak jinak, protože moje představa je samozřejmě mnohem zajímavější (směje se).
Mně se to stalo u Želar. Chtěla jsem vidět komorní příběh, jenže on je to poměrně velký film.
Chápu, že spousta lidí z něj mohla být zklamaná, protože ta kniha je opravdu nádherná, má silný příběh a vzbuzuje tolik emocí... Pro film je pak dost těžké, aby je zasáhl stejně silně.
