Článek
Patříte k předním režisérům New Queer Cinema. Jak vnímáte tuto vlnu kinematografie z počátku 90. let?
Vycházela z velmi specifické doby, kdy vznikaly filmy týkající se problematiky AIDS epidemie. Pro mě to však jsou obecně snímky, které spojuje jisté sociálně-politické klima stejně jako forma experimentátorství v tom, jak filmový jazyk dokáže vyprávět příběh. A není důležité, jestli tam gay tematika zastoupena je.
Hrdinové vašich filmů většinou zažívají kolaps, ztrátu a hledání identity, a to nejen sexuální. Dnes se kromě krize skloňuje právě ztráta identity...
Přesně tohle mě vždycky zajímalo, protože identita je možná něco, co nikdy nenajdeme. Možná ani nemůžeme. Od dětství je nám předkládána, navíc se stále mění, každá dekáda přináší nové identity. I proto točím filmy. Jsou příležitostí se něco nového naučit.
Festival Mezipatra uvádí vaši retrospektivu. Dokázal byste vybrat jeden svůj film, který je pro vás nejdůležitější?
To lze těžko říct. Všechny jsou pro mě výjimečné, každý reprezentuje různé fáze mého života. Všechny byly náročné, s každým novým projektem byla větší produkce, rozpočet i hvězdy. Asi největší výzva pro mě byl film o Bobu Dylanovi se šesti herci, kteří jej hrají.
Jednu z prvních hlavních rolí dostala Julianne Mooreová právě od vás v dramatu Safe (1995). Pamatujete si, kdy jste ji poprvé potkal?
Jako začínající herečku jsem ji viděl v Prostřizích Roberta Altmana. Byla skvělá. Potkal jsem ji poprvé až v New Yorku, kdy mi četla ze scénáře Safe, což byl silný zážitek. Tahle postava ženy je možná jedna z nejtěžších, jakou jsem kdy pro hlavní hrdinku napsal. Je to příběh o někom, kdo vám mizí před očima a má pochyby o tom, kdo vlastně je.
Když píšete scénář, víte rovnou také pro koho?
Při psaní uvažujete nad tím, jak a kdo může zhmotnit vaši představu. Často mě zachvátí panika, jestli to bude fungovat, zda to bude skutečné a uvěřitelné. Nedokázal jsem si připustit, jak nebezpečné může být, když někdo cizí čte přímo před vámi vaše řádky a vy jste vystaven riziku, že ani sám nemusíte uvěřit tomu, co jste napsal. S Julianne ale tyhle obavy rychle zmizely, na první pohled jsem viděl svou postavu.
V čem vidíte největší kredit této výrazné herecké osobnosti?
Má obrovský dar přeměnit se přirozeně z osoby, kterou je ve skutečnosti, v někoho úplně jiného. Navíc je výjimečná ještě v jedné věci. Víte, většina dobrých herců umí přenášet emoce na diváka, ale ti nejlepší vědí, kdy je lepší vůbec nic neukazovat a přitom cítíte něco víc, dokážete se s hercem dostat do hloubky příběhu. A to je také velké umění Julianne Moorové.
Měl jste ještě někdy podobnou zkušenost?
Asi když se Cate Blanchettová začala měnit v Boba Dylana. Měl jsem strach, jestli to bude fungovat. Nakonec z toho vzniklo něco absolutně nezapomenutelného.
Další výjimečnou herečku jste obsadil do hlavní role seriálu Mildred Pierceová. Jak se s Kate Winsletovou spolupracovalo?
Když jsem poprvé ten příběh četl, myslel jsem hned na Kate. Nikdy před tím jsme se nepotkali, viděl jsem jen pár jejích filmů. Popis hlavní postavy na ni přesně seděl – silná, atraktivní žena oddaná své práci. Navíc v knize je to také mladá matka, takže i do toho Kate přesně zapadla.
Viděla jsem ji v pár talk show a musím říct, že na mě udělala dojem svým smyslem pro humor.
Komediálnost v sobě nezapře, během natáčení byla neuvěřitelně zábavná a plná energie. Navíc je velmi chytrá a skutečný profesionál, takže jsem ji zapojil do adaptace knihy. Kromě dobrých nápadů tak přinesla i pozitivní náladu.
