Článek
Rozsáhlá próza s rysy psychologického i společenského románu začíná 20. 2. 2002, kdy se Karin Schluterová dozví, že se sedmadvacetiletý bratr Mark a jeho pick-up převrátili na dálnici sledující řeku Platte v Nebrasce.
Mark si poraní hlavu, upadne do bezvědomí, a když se probere, trpí nejdříve echolálií, takže opakuje to, co slyší, a později u něj propukne takzvaný Capgrasův syndrom. Je to vzácná neurologická porucha, při níž člověk nepoznává své nejbližší.
Capgrasův syndrom
Tvrdí, že jsou to dvojníci, roboti nebo mimozemšťané. Onemocnění zaujme slavného neurologa Webera, který Karin nabídne péči v hodnotě desítek tisíc dolarů zdarma až do domu, ale za podmínky, že se bude řídit jeho experimentálními postupy.
Karin, kterou bratr nepoznává, přijme jeho požadavek. Vezme si ho domů a jako „cizí“ člověk se s ním dostává do vlastního dětství, protože on si vyvolává vzpomínky na chvíle, kdy mu se sestrou bylo fajn.
Naprostá bezcílnost
Tato situace umožnila autorovi ukázat podobu dětství v americké rodině, která má podobně jako každá svá tajemství. Přitom Karin a Mark byli spojeni víc než sourozeneckými pouty. Podílela se na jeho výchově a on jí výměnou za nesobeckou péči dával v lepším případě nekonečnou zásobu hlavního povahového rysu: naprosté bezcílnosti.
Donutila ho, aby ji doprovázel na Nebraskou univerzitu v Kearney. Vydržel tam rok. Ona se stěhovala do Chicaga, pak do Los Angeles. Její přesvědčení zní:
„Lidi mají rádi lidi, se kterými se cítí bezpečně.“ I proto se přítele Daniela Riegela zeptá: „Co z toho máš, že mi tak pomáháš?“ Připadal jí totiž jako jeřáb, který má určenou stále stejnou trasu svého letu, a nic ho z ní nevychýlí. Jistota. Bezpečí. „Já jsem neziskový,“ odpověděl jí. Myslel opravdu na ni, nebo jí pomáhal, aby pomohl tomu, koho dávno miloval – tedy Markovi?
„Kámo, stárnout neznamená nic jiného než hromadit další a další pitomosti, za který se musíme omlouvat. Jaký budeme, až nám bude sedmdesát?“ ptá se Mark Daniela, když se s ním po patnácti letech opět setká. Může se mu svěřit s obavami. Vidí, že se doma, tedy v USA, vede válka o vodu, v zámoří o ropu. Přitom probíhá „teror amerického nadbytku“. Všichni shánějí sponzory, od školních dětí, přes univerzity po prezidenta.
The Echo Makers
V učebnici dějepisu si najde Zákon o odsunu indiánů, 1830, Zákon o styku, 1834. Je v nich napsáno: „Navždy zajistit a zaručit.“ „Dědici a následovníci.“ „Na věčnost.“ „Celá tahle země trpí bludy!“ objevuje Mark. „Není tu jedinej běloch, co by byl právoplatným majitelem nemovitosti, včetně mě.“
Řada otevřených i zakuklených narážek hodnotila americká i britská kritika jako vyjádření se k možným příčinám 11. září 2001. Možná by stálo za to se vrátit zpět, až k tažným ptákům, soudí Mark.
Původní název knihy zní The Echo Makers, Vyvolávači ozvěn. Tak nazývali indiáni jeřáby, kteří se s pamětí delší než šedesát miliónů let vydávají z celého území severní Ameriky na stále stejnou pouť k řece Platte, aby naplnili svůj zvyk.
Rychlostí až osmdesát kilometrů v hodině urazí na osm tisíc kilometrů. Dorostlý mladý jeřáb následuje rodiče a vrací se s nimi domů, aby viděl celou smyčku své dráhy, aby si zapamatoval signální body. Musí se však vyhnout výbuchům, které ve vzduchu zasahují ptáky a mrtvé je posílají k zemi.
Žijeme v podivných ozvěnách historie, současné doby, vlastního jednání, dává najevo Powers. A v případě dr. Webera, jehož pokusy s lidským vědomím přivedou na kraj sebedestrukce, se ptá: Kdy je to hra a léčba a kdy lež a manipulace? Stopy paměti je mimořádně působivá inspirace k hluboké osobní, společenské a historické reflexi.
