Článek
Určitě překvapí, že verze „života a díla“ dosluhujícího amerického prezidenta, kterou uvedl americký levičák na 49. filmovém festivalu v Soluni (13.–24 listopadu 2008), je v podstatě rodinným melodramatem. Stoneův film W. představuje pokus o pochopení toho, kdo to je George W. Bush. A jak se zrovna on mohl stát jedním z nemocnějších mužů své doby, ač historie k němu nebude zrovna milosrdná.
„V dějinách budu přeci mrtvý,“ cituje filmový Bush jeden ze slavných breptů (takzvaných bushismů) republikánského prezidenta, když odpovídá na otázku novinářky na své místo v historii.
Terapie z bushismu
Na první pohled jsou na filmu atraktivní inscenované obrazy ze zákulisí minulých osmi let americké politiky. Vidíme, jak se „naftař“ Dick Cheney a „politik z jiné planety“ Donald Rumsfeld pohádali s vojákem Colinem Powellem o budování impéria na blízkém a středním východě.
Jak „užitečnému“ Tonnymu Blairovi prezident kovbojsky oznámil, že plán B pro Irák je zavraždit toho „zkurvysyna“ (myšleno Saddáma Husajna). Samotného George W. Bushe ztvárnil Josh Brolin se sugestivním jižanským koloritem, kovbojským machismem a nedůvtipnou samolibostí, až váháte, jestli není ještě „bushovštější“ než samotný státník.
:. Filmového Bushe ztvárnil hollywoodský herec z amerického západu Josh Brolin (40). Foto: Foto 49th Thessaloniki International Film Festival
Jak ale bylo vidět i na soluňské projekci, podobné terapie z osmiletého Bushova funčního období a jeho politiky americké hegemonie, preventivní války a strachu jsou nyní vítané nejen pro Američany. „Byl produktem Ameriky, která si hledá vnějšího nepřítele. Bush mohl po 11. září začít válku téměř s kteroukoliv zemí a nikdo by se mu možná ani nepostavil na odpor,“ uvedl v Soluni Stone.
„Já jsem vyrůstal ve stínu zcela rozdílných politiků. Můj otec volil Nixona a já jsem se v mládí vyhraňoval svým obdivem ke Kennedymu. A zatímco Clintona jsem příliš nevnímal, uvědomil jsem si, jak Bush změnil náš svět takovým způsobem, jakým to Kennedy ani Nixon neudělali. Následky jeho politiky ponesou ještě naši vnuci,“ dodal na festivalu režisér.
Drama americké průměrnosti
Kolem natáčení panovaly pochybnosti, jestli známý a „otřepaně provokativní“ režisér může natočit korektní prezidentskou ságu. Jeho projekt poplašil zástupce velkých studií, kteří od něho dali ruce pryč. Nicméně z výsledku, financovaného v široké mezinárodní koprodukci, je patrné, že Stone se snažil spíše pochopit odstupujícího prezidenta. Lépe řečeno podlehl kultu velkých mužů, hybatelů či tyranů historie, jako by Bush sám takovým byl.
Jednou v něm vidí postavu ze Shakespeara, dobývající svět, jindy caprovského prostomyslného pana Smithe, který přichází do Washightonu očistit politiku. Autoři se v převleku za psychoterapeuty zaměřili na obtížný vztah Bushe juniora k otci, který byl sám prezidentem po dobu jednoho funkčního období hned po Reaganovi.
A ptají se, jak se z opilce, líného studenta z dobré rodiny, který trpěl komplexem nedoceněného syna a jehož tatínek musel tahat z průšvihů, stal ctižádostivý politik s charismatem. Dokonce tím nejprůměrnějším Američanem, který oslovil voliče.
Film připomíná Dallas
Ne náhodou film připomíná také seriál Dallas z prostředí úspěšné naftařské rodiny. V jedné scéně se mladý Bush vrátí opilý domů a během hádky s otcem křičí: „Děkuji ti, pane Perfektní, pane Válečný hrdino, pane z...ý bože všemohoucí.“
Stone k tomu dodává: „Bushův příběh je jako od Franca Capry. Vypráví o člověku, který byl vybaven malým talentem a nedostatečnými schopnostmi k tomu, co dělal, kromě toho, že sebe uměl dobře prodat. Ale díky vytrvalosti a nezlomnosti se mu podařilo překonat stín otce a tíhu dobré americké rodiny. Bez ohledu na to, jak hodnotíte jeho politiku, musíte jej za to obdivovat.“
Kde začíná pravda a kde končí fikce?
Autoři trvají na tom, že se nesnažili znevážit prezidenta, ani se přidat k těm, kteří jej dnes pranýřují. Každá scéna má mít údajně oporu ve skutečnosti. Scénář napsal zkušený Stanley Weiser podle asi 20 různých knih a vzpomínek Bushových bývalých spolupracovníků. Samotný Stone tvrdí, že blízko Bushe se v životě ocitl hned dvakrát.
Poprvé na yaleské univerzitě, kde spolu v polovině 60. let studovali – mimochodem stejně jako s oceňovaným vůdcem kampusu a později Bushovým neúspěšným prezidentským protikandidátem Johnem Kerrym. Podruhé jej navštívil už jako texaského guvernéra na republikánské snídani.
„Byl jsem ohromen mírou nadšení, ale také organizací Bushova týmu. Hned jsem pochopil, že má velkou šanci se stát příštím prezidentem.“ Lze ale věřit freudovsko psychologickému výkladu Bushovy osobnosti, který měl revoltovat vůči otci a dokazovat mu, že se v něm mýlil a nesprávně jej podceňoval? A proto se otočilo kolo historie až ke dvěma světovým válkám a jedné ekonomické krizi? Tyhle spekulace jsou tradičně největší slabinou Stoneových filmů. Co když pravda je ještě hroznější a banálnější?
Bush byl obyčejný Američan, co rád seděl s lupínky
Bush byl zkrátka obyčejný Američan, co rád seděl s lupínky, pivem a pejsánkem u televize, díval se na fotbal, měl rád obyčejnou ženu a nad ničím dvakrát nehloubal. Ani si neuvědomoval, že průměrnost a nevzdělanost může ve funkci hlavy státu supervelmoci být nástrojem druhých, čehosi děsivého, třeba militaristické či neokonzervativní mašinérie.
Nezbývá než doufat, že takového filmařského zúčtování se jednoho dne dočká i některý český politik, k němuž historie také nemusí být zrovna příznivá. Bushův životopis by mohl být v našich kinech uveden v dubnu.