Hlavní obsah

Americká zpěvačka Suzanne Vega: Atmosféra v New Yorku nahání strach

Právo, Šárka Hellerová

Květnový začátek svého turné již americká zpěvačka Suzanne Vega kvůli pandemii zrušila, pořád ale doufá, že část letních koncertů včetně toho v České republice bude moci odehrát. Pokud to bude možné, 8. července vystoupí na hradu Špilberk v Brně.

Foto: ČTK

Suzanne Vega při vystoupení v loňském roce.

Článek

V květnu vydá nové album An Evening of New York Songs and Stories. Nahrála ho během série loňských koncertů věnovaných městu, jež nikdy nespí. Suzanne Vega žije v New Yorku, kde byla pandemie koronaviru minulý týden, kdy Právu poskytla rozhovor, kritická.

Jste s rodinou i přáteli všichni zdraví?

Ano, já i má rodina jsme zdraví, a pokud vím, i všichni sousedé jsou v pořádku. Za to jsem velmi vděčná. Ulice tady ale ztichly a atmosféra nahání strach. I když docela dlouhou chvíli trvalo, než všichni lidé pochopili, že se opravdu mají držet doma, teď už tam konečně zůstávají. Nyní slyšíme sirény a helikoptéry. Sledujeme zprávy a všechna ta čísla, která jsou děsivá.

Smíme jít ven se psem, můžeme jít do parku, ale jen vyvenčit a zase domů. Nesmíme se nikde zdržovat. Náročné je vymyslet, jak bezpečně sehnat potraviny. Ne proto, že by jich byl nedostatek, ale protože když jdete do obchodu, necítíte se bezpečně.

A lidé z dovážkových služeb jsou už ve velkém stresu. Lhůty pro dodání jsou několik dní, i týden. Občas dokonce nejsou dostupné vůbec žádné volné kapacity. Takže přemýšlením o tom, co potřebujeme a jak to bezpečně získat, trávím v posledních dnech hodně času.

Na sociálních sítích jste zveřejnila fotku s bílým šátkem přes ústa a nos.  Sdílela jste ji s odkazem na název vaší písně I Never Wear White. Napsala jste: Nikdy nenosím bílou, kromě toho, když je v New York City koronavirus. V České republice roušky nyní nosí všichni a zdá se, že to opravdu může být součástí řešení.

Myslím, že ano, i když panuje nejistota. Je zmatek v tom, zda ji mají nosit všichni. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí prohlásilo, že zdraví lidé ji nosit nemají.

Problém je, že nikdo nemá jistotu, zda není nakažený. V Čechách máme rčení Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě…

Přesně tak. Můžete být nakažený a nemít příznaky. Ano, zdá se mi bláznivé teď roušku nenosit, takže si ji beru. Mám astma, jsem starší člověk, nechci nic chytit ani nikoho nakazit. Každopádně se to posunuje a zdá se, že se i zde začíná tvořit konsenzus, že by roušky, i když jen doma vyrobené, měli nosit všichni. Už jen jako gesto solidarity.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Suzanne Vega v pražské Lucerně 23. prosince 2011 na večeru Pocta Václavu Havlovi. Na pódiu se setkala s Ivanem Králem.

Pomáhá vám v těchto dnech nějak umění? Tvoříte, posloucháte hudbu?

Upřímně řečeno, nic z toho nedělám. Nemám na to čas. Ohromuje mě, kolik lidí mi píše, že mají spoustu volného času a píšou třeba knihu nebo skládají hudbu. Já jsem doma už asi tři týdny. Od doby, kdy skončilo divadlo, ve kterém hraji. Měli jsme představení každý den, a když jsem se nyní vrátila domů, bylo potřeba tam ze všeho nejdřív pořádně uklidit. Popravdě řečeno, jde mi to dost pomalu. V posledních letech se o to u nás doma starali jiní lidé.

Takže nyní uklízím, snažím se obstarat jídlo, vařím, také trochu pracuji, poskytla jsem několik rozhovorů.  Ale pouštím si rádio a klasiku. Víte, já si obvykle hudbu pouštím, když se cítím šťastná a mám chuť tancovat, což se teď úplně neděje.

Povězte mi o tom divadle, ve kterém jste letos hrála. Vím, že jste vystupovala v opeře Philipa Glasse Einstein na pláži.

Tu jsme hráli hlavně loni, ale když mě o to požádají, občas to pořád dělám. Tohle byla nová hra, muzikál Bob & Carol & Ted & Alice, který vznikl podle stejnojmenného filmu z roku 1969. Ze souboru jim ještě před premiérou vypadl člen, který měl roli vypravěče. Režisér věděl, že jsem něco podobného už dělala s Glassem, a oslovil mě den po Vánocích.

Přijala jsem jeho nabídku a moc mě to bavilo. Je to zase úplně něco jiného, než jsem kdy dělala. Seběhlo se to rychle, předpremiéra byla v polovině ledna, v únoru jsme začali hrát.

Letos mi to zabralo veškerý čas. 22. března jsme měli hrát poslední představení, ale celá Broadway byla v té době už zastavena kvůli koronaviru, takže jsme nemohli naplánovaná představení dokončit.

Váš vztah k divadlu je tradiční?

Je to návrat k tomu, co jsem milovala. Můj hlavní obor byla angličtina, ale studovala jsem i divadlo. Takže když jsem dostala příležitost, skočila jsem po ní. Byla to i šance pomoci skvělému divadelnímu spolku.

Jsou rozdílné pocity, když se večer chystáte na Broadway a když máte koncert?

Je to rozdílné. I když jsem i v této hře zpívala, je to muzikál. Nebyla jsem jen vypravěč, zastávala jsem i několik dalších malých úloh. Musela jsem se rychle dostávat z role do role. Nestála jsem jen u mikrofonu, musela jsem se hýbat, tancovat, bylo to zkrátka pestré.

Když jsme museli zavřít, bylo mi to opravdu líto. Byla jsem z toho představení nadšená. Byla to šance zase hrát a také si vyzkoušet ztvárnit různé postavy, což je ale vlastně něco, co dělám celý život ve svých písních. Některé z mých nejslavnějších skladeb jsou ty, v nichž předstírám, že jsem někdo jiný. Písnička Luka je psaná z perspektivy někoho jiného, i Tom’s Diner je napsaná očima přítele.

Je píseň vaše nejoblíbenější umělecká forma?

Neřekla bych, že mám v tomhle směru favorita. Přitahují mě různé druhy umění, řadě z nich jsem se i věnovala. Tancovala jsem, dřív jsem hodně malovala, tvořila sochy, hrála, také jsem psala divadelní hry.

Nevím, jestli jsou písně mé nejoblíbenější, ale rozhodně jsem s nimi dosáhla největšího úspěchu. Díky nim mě lidé znají. A také mě živí. Takže mají v mém životě velký smysl.

Foto: archiv Právo

Suzanne Vega na snímku z pražského koncertu v červenci roku 2006.

Na kdy jste přeložila své plánované květnové koncerty?

Na září. Koncerty na konci června a července jsou pořád ve hře. Doufám, že budou.

V České republice byste měla hrát na Špilberku, kde je krásné nádvoří. Hrajete ráda mimo kluby a koncertní sály?

Na létu je krásné, že se dá hrát na různých místech venku. Je to zábavné, koncerty mají jinou atmosféru. Moc se na to těším a doufám, že to i letos zažijeme. Zatím s tím počítám.

Jakou máte nejkrásnější vzpomínku na hraní pod širým nebem?

Je jich mnoho, ale jedna z nejpamátnějších je na koncert v divadle Minack v Cornwallu v Anglii. Je to malé divadlo na útesech s výhledem na oceán. Hodně tam fouká, panuje tam dramatická a výjimečná atmosféra. Vybavuje se mi svist větru a hřmot vln. První noc byla nezapomenutelná, naprosto úchvatná. Druhý koncert jsme bohužel kvůli dešti neodehráli.

Dalším vaším oblíbeným koncertním místem, ovšem pod střechou, je Cafe Carlyle v New Yorku. Loni jste tam nahrála živé album An Evening of New York Songs and Stories. Jak na jeho vznik vzpomínáte?

Hrála jsem tam dva týdny každý večer. Po prvním týdnu jsme byli nadšení, jak to všechno probíhá. Bylo tam úžasné publikum, každý večer bylo plno. Došlo nám, že bychom to rádi zachytili. Velmi rychle jsme zařídili techniku a nahráli jsme celkem tři večery. Na albu bude to nejlepší z nich.

Proč jste jako singl zvolila Walk on the Wild Side od Lou Reeda?

Nahrávací společnost si myslela, že by se ta píseň mohla hrát v rádiu, protože je to hit Lou Reeda. Mám ji ráda, a hlavně jsem měla ráda Lou Reeda. Celý život jsem s ním byla v kontaktu a ke konci jsme se opravdu spřátelili. Vždycky jsem obdivovala, jak píše.

Tu píseň jsem začala zpívat na koncertech věnovaných jeho památce. Ostatní Walk on the Wild Side většinou zpívat nechtěli, protože je příliš známá. Tak jsem se jí ujala a už ji zpívám několik let. Mezi písněmi na albu, které je věnováno New Yorku, nesměla chybět, protože je to pro město naprosto esenciální skladba.

Na co se nejvíc těšíte, až se budeme moci vrátit k našim běžným životům?

Na večer a skleničku s přáteli. Ke kráse života v New Yorku patří setkávání, což teď není možné.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Související témata:

Výběr článků

Načítám