Článek
Rozhovor Právu poskytla těsně před svým nedávným vystoupením v Berlíně. Krátce po něm vešla na pódium a přibližně za osm vteřin zvedla publikum ze sedaček. Anastacia se letos rozhodla pro bližší kontakt s diváky a turné místo arén situovala do menších sálů a divadel. Do nich ovšem vměstná regulérní halovou show.
V osobním kontaktu je Anastacia Lyn Newtonová nesmírně vřelá a hodně se směje. I když měla necelou hodinu před koncertem, po rozhovoru se ještě vyptávala na Korunní pevnůstku v Olomouci a manažerka, která hlídala čas, ji musela důrazně upozornit, že je nutné se chystat na vystoupení.
Je pravda, že jste o kariéře zpěvačky nesnila?
Ano, je to tak. Když to říkám, nechci tím nikoho zklamat. Nikdy jsem prostě nevěděla, že na to mám dostatečný talent. Neměla jsem hlas jako Mariah Carey, nezněla jsem jako žádná ze slavných zpěvaček. Myslela jsem si, že když mám úplně jiný hlas než interpretky, které ráda poslouchám, zpívat prostě nemůžu. Nenapadlo mě, že to může fungovat i tak.
V té době jsem si neuvědomovala, že člověk může dělat, cokoliv chce. Když jsem něco zazpívala a lidi na mě koukali s otevřenou pusou, myslela jsem, že se jim zdám příšerná. Chyběla mi sebedůvěra a všechno jsem si vykládala úplně špatně.
Časem jsem ale krůček po krůčku zjišťovala, že to bylo trochu jinak. A i kdyby ne, nezáleží na tom, co si ostatní myslí, protože takhle bůh stvořil můj hlas.
Anastacia
Nakonec jste naštěstí pochopila, že lidé při vašem zpěvu otvírají pusu spíš úžasem, a ne zděšením, a stala jste se zpěvačkou. Zdá se, že z hudby čerpáte v životě hodně potěšení. Co máte na své práci nejraději?
Mám ráda, jak hudba působí na ostatní lidi. Dlouho jsem si to během své kariéry neuvědomovala. Nedocházelo mi, jak velký může mít vliv a že posluchačům přináší radost a sílu. Teď je pro mě vědomí, že hudba může pomáhat, zásadní důvod pokračovat. Zpočátku jsem se soustředila hlavně na to, že zpívání těší mě samotnou.
Že se z vás doopravdy stala zpěvačka a nejde o jednorázovou epizodu, jste prý uvěřila až s vydáním druhého alba. To je zajímavé, protože už vaše první deska Not That Kind měla mezinárodní úspěch.
Souviselo to právě s tím, že jsem dlouho nevěřila, že umím zpívat. Má kariéra začala, když mi bylo třicet. Předtím jsem se celý život bála, že nejsem dost dobrá. Když jsem získala nahrávací smlouvu, měla jsem obrovskou radost a současně jsem měla pocit, že mé album stejně nikdy nevydají. Ani po vydání prvního singlu jsem nevěřila, že to doopravdy vyjde. Když jsme potom vydali album, byla jsem šťastná, ale pořád jsem si myslela, že zůstane u jednoho. Až s druhou deskou jsem vše přijala a uvědomila si, že jsem doopravdy zpěvačka. Teprve tehdy jsem se ke všemu přestala stavět negativně. V tu chvíli mi došlo, že mě lidi přijali.
První album jste vydala před osmnácti lety a od té doby jste odehrála mnoho koncertů. Vybavujete si, kdy jste se na pódiu cítila nejšťastnější?
To je těžké říct, štěstí může mít mnoho podob. Někdy to znamená, že zpíváte společně s nějakou hvězdou. Hned mě napadají jména Pavarotti, Elton John, Céline Dionová. S těmi všemi jsem se na pódiu potkala a není možné mezi nimi vybírat favorita.
Vybavují se mi i momenty, kdy si pozvu na pódium někoho z fanoušků. Třeba někoho, kdo mi napsal krásný dopis, nebo malé dítě. Při takových setkáních jsem velmi vděčná, že můžu dělat to, co dělám. Ráda pomáhám lidem a má práce mi to umožňuje.
Bylo během posledních dvaceti let období, kdy by ve vašem životě hudba na čas ustoupila do pozadí, kdy jste si od ní potřebovala opravdu odpočinout?
Spíš mi občas vadilo, že nezvládám žít v přítomném okamžiku. Bylo to intenzivní období, kdy jsem prožívala jeden velkolepý moment za druhým.
Na současnosti mě baví, že si dokážu vychutnat každou chvíli. Nesnažím se už zvládat všechno najednou. Například si proto nyní užívám koncerty v menších sálech. Můžu je mít pod kontrolou. Když zpíváte pro dvacet tisíc lidí, není to možné. Ano, takové koncerty také umím, ale není to tak velká zábava.
Když je lidí méně, mám pocit, jako bych každému člověku osobně naservírovala večeři, místo abych ji chrstla najednou na všechny. Jsem ráda, že se mi podařilo dobrat k určité moudrosti, díky které si umím vychutnat všechno, co momentálně prožívám. Už jsem vám říkala, že miluji svou práci?
Album Evolution vyšlo v září loňského roku. Vyvinul se od té doby nějak váš vztah k novým písním?
Natáčela jsem ho loni během turné. Nejsem si mimochodem jistá, jestli bych to chtěla ještě někdy zopakovat, protože to znamená sedět na více židlích zároveň. Ale zase myslím, že je z nového alba kreativní energie, kdy se střídaly koncerty a tvorba, slyšet. A písně se vyvíjejí právě teď, když je konečně zpívám. Láska k nim získává nový rozměr.
Zároveň získávám vztah i k písničkám, které jsem kvůli druhé diagnóze rakoviny nemohla zpívat. V roce 2013 jsem po vydání desky It's A Man's World musela kvůli té nemoci zrušit turné.
Tohle turné je proto jako exploze mé vděčnosti. Nemůžu se dočkat koncertů v Praze a v Olomouci. Oba se konají na místech, kde jsem ještě nevystupovala, což mě baví.
Jako zpěvačka jste veřejnosti stále na očích, a to i v těžkých chvílích, například když vám opakovaně diagnostikovali rakovinu. Pro řadu lidí jste vzorem. Činí to váš život obtížnější, nebo se vám daří z pozornosti publika čerpat sílu?
Víc než cokoliv jiného, je to pro mě pocta. Necítím se kvůli pozornosti pod tlakem, protože tvrdě pracuji na tom, abych byla dobrý člověk. Když udělám chybu, snažím se to příště udělat lépe. Nesnažím se ale o dokonalost, jsem člověk.
Těší mě, že mě tak lidé vnímají. Nejsem umělý vzor, někdo, kým se jiní nikdy nemůžou stát. A myslím, že lidé vědí, že jsem normální žena, se kterou se můžou ztotožnit. Na tom, abych vypadala tak, jak vypadám dnes, pracoval milión lidí. Takhle jsem se ráno neprobudila.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: