Američan Colin O’Brady napsal knihu o své životní expedici: Přechod Antarktidy? Samota a bílá

Ano, mám. Z mé knihy se dozvíte, že jsem byl na různých velmi chladných místech, ale jistě, stejně jako většina lidí si užívám, když je mi teplo a příjemně. I proto jsem si do Antarktidy vezl opravdu velký spacák, do kterého jsem se vždy večer celý zavrtal a pokoušel se v noci zahřát.

Byly to těžké chvíle. Opravdu tvrdě jsem trénoval a myslel si, že jsem připravený. A najednou, i když jsem se snažil ze všech sil, se mi takřka nedařilo sáně rozpohybovat. Samozřejmě to byla velká fyzická výzva, ale především to bylo velmi náročné emocionálně. Byl jsem na sebe v tu chvíli dost příkrý. Říkal jsem si, jak chci zvládnout 932 mil, které mě čekají, když nedokážu ani popojet a urazit první míli.

V tu chvíli by bývalo bylo snadné to vzdát. Dokážu si představit, že bych zpochybnil, proč něco takového dělám, a odsoudil to jako špatný nápad. Bojoval jsem nejen s fyzickými limity, ale také se svým negativním vnitřním hlasem. Zná ho asi každý, i když netáhne těžké sáně přes Antarktidu.

Myslím, že úspěch nejen první míle, ale celého přechodu závisel na tom, že jsem tyto zpochybňující hlasy dokázal umlčet a místo nich vytrvale dělal jeden krok vpřed za druhým.

Od přechodu jsme se setkali jen jednou, když jsem byl před začátkem pandemie v Londýně. On je z Evropy a já z Ameriky, od té doby jsme se neviděli, ale mluvíme spolu. Nestali se z nás nejlepší přátelé, ale máme k sobě velmi blízko.

Náš vztah začal intenzivní rivalitou. Oba jsme chtěli vyhrát. Protože jsme šli ve stejnou dobu, stal se z toho závod. Na světě je ale více než sedm miliard lidí a jenom jeden rozumí, čím jsem prošel. Proto jsem se také rozhodl na něj v cíli počkat. Musel jsem mu osobně pogratulovat. Po více než padesáti dnech soupeření ve mně zůstal jen hluboký pocit kamarádství, uznání a vděčnosti. Díky tomu, že tam byl, jsem byl lepší. Díky němu jsem se většinu dní překonával. A on mi řekl, že to měl podobně.

S Jennou jsme spolu každý večer mluvili, abych jí řekl, jestli jsem v pořádku, a aby mě slyšela a mohla posoudit můj psychický stav. Zmínila jste příhodu, jak jsem si u své ženy ověřoval, jestli je Louis skutečný. V tu chvíli jsem si tím opravdu nebyl jistý, bylo pro mě zvláštní si představit, že tam venku je ještě jiná živá bytost, i když to byl člověk, se kterým jsem na kontinent přiletěl ve stejném letadle.

Takže když si uvědomím, jak má mysl fungovala v tomhle případě, je těžké říct, zda bych dokázal odhadnout, kdy je čas to vzdát a zavolat si pomoc.

Součástí polárnické historie jsou v tomto směru smutné příběhy. Louis Rudd poprvé přešel Antarktidu se svým přítelem Henrym Worsleym. Když se Worsley později, několik let před námi, pokusil o sólový přechod, ušel devět set mil. Do cíle mu zbýval jen malý kousek. Byl na cestě jednasedmdesát dní. Přesto se rozhodl expedici ukončit a odjel domů. Po návratu onemocněl a za měsíc zemřel. Neskončil včas.

Je těžké rozlišit, kdy je cesta jen příliš obtížná, od toho, kdy jste v nebezpečí. Vlastně nevím, jestli je to možné. V našem případě jsme se snažili to riziko, že bych nedokázal sám rozpoznat, kdy nemám jít dál, snížit tím, že jsem každý den mluvil s Jennou a ta v tom měla své slovo.

Když jsem došel do cíle, neměl jsem zrovna hned chuť se tam vracet. I když o rok později jsem se tam vrátil na veslici. Veslovali jsme v týmu a stali se prvními lidmi, kteří takto cestovali od severu Ameriky k jihu přes Drakeův průliv až k Antarktidě.

Už rok po přechodu jsem cítil chuť se pouštět do velkých expedic. A pořád jsou pro mě podobné výzvy inspirující. Nevím ale, jestli bych se znovu pustil zrovna do stejného sólového přechodu. Mám pocit, že jednou to asi stačilo. Ale rozhodně bych se v životě chtěl do Antarktidy rád vrátit ještě mnohokrát.

Tohle je náročná otázka. Krátká odpověď by asi byla, že je to úžasné místo, ale pokud bychom ho měli navštívit všichni, zničíme ho. Nicméně říkat, že by tam lidé neměli jezdit, když tam chci já sám, by nebylo fér. Je třeba hledat rovnováhu.

Na Antarktidě mi připadá inspirující, že je to jediná rozsáhlá pevnina, která není zemí. Nemá svou vládu, je spravována podle Smlouvy o Antarktidě. Původně ji signovalo dvanáct zemí, a nakonec se k ní připojila většina světa. Její platnost vyprší v roce 2041. O její prodloužení se zasazuje slavný anglický polárník Robert Swan, který rovněž šíří osvětu ohledně klimatické změny. Je to pro něj životní poslání a já jeho postoj velice podporuji.

Otázku klimatických změn mám v hlavě, ať už přecházím jižní pól, vesluji na lodi, jsem doma, snažím se pokořit nějaký rekord, nebo lezu na Kilimandžáro či v Himálaji a vidím, jak se ledovce na vrcholcích rozpouštějí, když se tam po čase vracím. Když strávíte v přírodě tolik času jako já, nemůžete na to nemyslet. Vidíte na vlastní oči, jak se svět mění, a uvažujete, jaké to má důsledky.

Uvědomoval jsem si tuhle realitu v Antarktidě i na severním pólu, kde je to díky ledu, který praská v neobvyklé míře, ještě viditelnější. Je to znepokojující. Sám uvažuji, že založíme rodinu. Chceme děti a přemýšlím o tom, v jakém světě budou ony a jejich děti žít, pokud to bude pokračovat. Je to velmi smutné, a když se pohybujete ve vysokých horách nebo odlehlých oblastech, doléhá to na vás o to víc.

Ano, jak už jsem říkal, neznám nikoho, kdo by navštívil Antarktidu a nezměnilo ho to. A doufám, že podobným způsobem funguje i osvěta, kterou se snažíme šířit. Ještě líp to samozřejmě funguje, když zapojíte osobní zkušenost. Zmínil jsem Roberta Swana. Připravuje úžasné programy, v jejichž rámci do Antarktidy bere školáky. I já se vždy v rámci svých expedic snažím být prostřednictvím neziskových projektů v kontaktu se studenty.

Podařilo se mi propojit s více než milionem žáků. Nemůžu je všechny brát s sebou, ale věřím, že vliv má i propojení skrze sociální média, která mé příběhy přenesou do tříd často v reálném čase. Chci, aby lidé viděli velikost světa a přemýšleli, jaký na něj máme dopad a jak se k sobě můžeme chovat. Je snadné se uzavřít do vlastního světa a ztratit nadhled.

V období, kdy jsem kontinent přecházel, se tučňáci zdržují na jeho okraji, kde loví ryby a plavou. Nejsou na okraji pevniny, ale mnohem dál, na samém kraji zamrzlého mořského ledu, protože potřebují být přímo u vody. Jeden z důvodů, proč jsem byl tak nadšený z expedice, kterou jsem absolvoval následující rok, kdy jsme k Antarktidě veslovali na lodi, byl, že jsme se ke kontinentu přiblížili po vodě a viděli neuvěřitelné množství tučňáků. Skákali kolem lodi a vrhali šipky z ledovce přímo směrem k nám.

Ano, má zkušenost mě naučila, že se to nedá s ničím srovnat. Další věc je, že tam je dvacet čtyři hodiny denně světlo a naprostá většina země je rovina. Až ke konci cesty jsem viděl nějaké hory, ale prvních čtyřicet, padesát dní nebylo na horizontu nic. Slunce se nepohybuje a vy kolem sebe vidíte jen bílou. Celý den jenom zíráte na svůj kompas.

Vypadá to, jako když stojíte uvnitř bílého míčku na ping-pong. Takže nejen že jste sám, ale kolem není nic, na co byste mohl zaměřit svou mysl. Je to jen samota a nekonečná bílá.

Před cestou jsem vymazal z telefonu podcasty a téměř všechnu hudbu. Věřil jsem, že bude lepší přechod absolvovat v tichu. Bylo mi jasné, že to může být i náročnější, ale myslel jsem si, že se mi díky tomu podaří dostat do hlubšího meditativního rozpoložení.

Nechal jsem si jen několik nejoblíbenějších alb pro případ, že bych cítil potřebu si něco pustit. Album Graceland od Paula Simona mi mnohokrát pouštěli rodiče, když jsem byl ještě dítě. Bylo důležitou součástí mého dětství a vyvolává hezké vzpomínky. Poprvé jsem si ho pustil asi sedmnáctý den cesty a jeho poslech si velmi užil. Trochu jsem si uprostřed Antarktidy zatancoval a něco jsem o tom napsal na Instagram.

Skrze sociální média se o tom Paul Simon doslechl a kontaktoval Jennu. Zeptal se jí, jestli by mi mohl zavolat. Ona se snažila, aby mě během přechodu nikdo nekontaktoval, ale uznala, že mluvit s někým, koho tolik obdivuji, je příležitost, která se naskytne jednou za život. Navlékla to jako překvapení. Nevěděl jsem, komu volám, jen mě donutila vytočit jeho číslo.

A tak jsem jednoho večera seděl na ledu nedaleko jižního pólu a telefonoval s Paulem Simonem. To byl další moment, kdy jsem se zamýšlel nad tím, jestli to není jen halucinace. Bylo úžasné, že si někdo jeho postavení našel čas, aby si se mnou popovídal. Po mém návratu jsme se setkali na večeři v New Yorku a zůstali jsme v kontaktu. Je to úžasný člověk.

Myslím, že tato kniha je mistrovskou lekcí, jak můžete někoho vzít díky vyprávění s sebou na cestu. Jako to udělá pastevec ovcí, hlavní protagonista Alchymisty. V knize je podle mě několik krásných a důležitých životních lekcí. Pastevec se vydává na cestu, aby něco dokázal a objevil, a nakonec to, co hledá, objeví tam, kde začal.

Já se vydal do Antarktidy, a nakonec jsem si uvědomil, že nejdůležitějším není fakt, že jsem vyhrál, porazil Rudda a dorazil do cíle jako první. Tak jsem to vůbec necítil. Poslední kapitola mé knihy se jmenuje Nekonečná láska, protože jsem pociťoval především vděčnost za rodinná pouta, daleko hlubší lásku k Jenně a napojení na studenty, se kterými jsem cestu sdílel.

Cítil jsem optimismus a lásku. I když jsem byl na cestě úplně sám, pociťoval jsem silné napojení na okolní svět. V určitém smyslu vidím jistou podobnost k poučením a lekcím, které nabízí Alchymista. Ta kniha mi vždy připadala velmi inspirující, miluji ji.

Ano, naprosto. S extrémními výkony si často spojujeme jen nutnost překonávání překážek, tvrdou práci a hrubou energii. A nepochopte mě špatně, na cestě skutečně bylo mnoho chvil, kdy jsem musel jen zatnout zuby a velmi dřít. Ale snad ještě víc síly a odhodlání jsem našel v ozvěnách lásky. Mezi vším tím ledovým počasím, osamělostí a řadou výzev byla láska nejsilnější emocí, která mi pomohla vše zvládnout.

Jak jsem zmínil, přemýšlíme o založení rodiny. Doufám, že v našem životě přivítáme děti. Bylo by skvělé, kdyby se tak stalo už letos, ale to je otevřené. Promýšlím i další expedice.

Nedávno jsem dokončil rukopis své druhé knihy. V Americe vyjde v srpnu a bude jiná než první, která vypráví antarktický příběh. V téhle budou příběhy ze všech mých expedic a mnoho historek, které jsem zatím nevyprávěl. Obracím se v ní přímo ke čtenáři a zamýšlím se nad tím, co může každý z nás udělat pro to, aby překonal nástrahy své mysli. Aby nastavil myšlení na to, čeho v životě může dosáhnout, jaké sny si lze splnit a co všechno jde překonat. Možnosti jsou nekonečné. To jsem si ověřil na vlastní kůži a chci to sdílet.

Řekl bych, že za to můžou rodiče. Každý z nich mě ovlivnil svým způsobem, ale oba zcela zásadně. Když jsem byl malý, neměli jsme moc peněz, ale bydleli jsme blízko přírodě. Sice jsme nemohli letět na dovolenou daleko, ale táta vždycky naložil auto a vyrazili jsme. Vždycky říkával, že objevování přírody je zadarmo.

A emocionálně mě ovlivnila především máma. Mnohokrát jsem vyprávěl příběh, jak mě znovu postavila na nohy po mém zranění (O’Brady si ve svých dvaadvaceti letech v Thajsku při skákání přes hořící švihadlo vážně popálil nohy, pozn. red.). Řekla mi, ať si nastavím jakýkoli cíl, že mě v něm bude podporovat.

Taková ale byla celý život. Vždycky říkala, že cokoli je možné. Kombinace těchto dvou lidí způsobila, že jsem se začal ptát sám sebe, když je možné cokoli, kam až můžu jít? Co všechno můžu prozkoumat? Vždy mě to zajímalo nejen v té fyzické rovině a co se prostoru týká, ale i v otázkách mysli.

Může se vám hodit na Zboží.cz: