Článek
Ano, můžeme z příběhu vzniku filmu udělat doják: dva obyčejní kluci si za minimální peníze natočí snímek svých snů a úspěšně ho dovedou až do kinodistribuce. Jejich zapálení je jistě obdivuhodné. Jenže v okamžiku, kdy se v kině zhasne, jdou všechny tyto okolnosti stranou. Zůstáváte jen vy jako diváci a bída, co se odvíjí na plátně.
Nizoučká úroveň Posledního výkřiku je jistě částečně způsobena tím, že sami tvůrci nepobrali moc talentu. Ale možná varovnější je, čemu se chtěli přiblížit.
Chybí nám osobnosti
To, že si bratři Kučerové vybrali za vzory béčkové snímky, které pak jen nedokonale okopírovali, je totiž taky trochu zprávou o stavu české kinematografie. Svědčí to o tom, jak zoufale nám chybějí osobnosti, které by točily filmy s dostatečnou magnetickou silou. Takové, které by dokázaly amatérské filmaře strhnout nebo by je aspoň kultivovaly. S nadsázkou řečeno není tady, aspoň v oblasti kinematografie, moc co kopírovat.
Že jde o problém ještě širší, pak napovídá i to, v jakých vodách lovili bratři Kučerové své herce a herečky. Nebylo to v souborech kvalitních divadel ani v několika málo solidních filmech z posledních let. Vybírali je na stránkách bulváru a v těch nejzoufalejších televizních seriálech a pořadech. Ať už jde o Ivetu Bartošovou, Miro Šmajdu, nebo Danu Morávkovou.
Bylo by asi jednodušší hodit to na ty dva kluky a jejich vlastní průměrnost. Ale co když je průměrné především prostředí, do kterého vyrostli?
