Alžběta Jungrová: Každého člověka můžete vyfotit tak, aby byl krásný

Článek

Na vaší právě probíhající výstavě převažují fotky žen. Kdo jsou vaše modelky?

Může to být kdokoli, koho potkám. Výběr modelek je pro mě stěžejní, typově si často vybírám tmavovlasé holky, které jsou mi podobné. Skrze modelku vyjadřuji svoje pocity a emoce, a když se mi ta žena podobá, je to pro mě snazší.

Pak je taky důležité, aby ta holka byla chytrá. Existují krásné, nádherné ženy, ale když se podívají do objektivu, nevidím v jejich očích nic, co by pro mě bylo podstatné.

Co si myslíte o fotogeničnosti?

Záleží hlavně na světle. Každého člověka můžete vyfotit tak, aby byl na fotce krásný. A naopak i ta nejkrásnější modelka, když ji vyfotíte ve špatném světle, může být ošklivá. Prostřednictvím práce se světlem se dá vypíchnout to, co je hezké, potlačit, co je ošklivé. Světlo určuje atmosféru a náladu.

Jak se pozná dobrá fotka?

Umění se stalo natolik subjektivním, že můžu říct jen to, co si myslím já. Když si před fotku stoupnu, dívám se na ni a něco z ní cítím, tak je to podle mě dobrá fotka. A je mi úplně jedno, jestli je vyfocená mobilem nebo je možná špatně kompozičně. Pokud ve mně vyvolá jakoukoli emoci, je za mě dobrá.

Samozřejmě to neplatí pro studenty prvního ročníku fotografických škol. Nejdřív člověk musí ovládnout techniku, pokořit ji a pak teprve bourat stereotypy.

Celá moje poslední výstava je o emocích, o tom, že podstatné je to, co cítíme, všechno ostatní je subjektivní. Za stejnými věcmi může každý vidět něco úplně jiného, záleží na tom, v jakém kontextu žije, s čím má dané obrazy spojené. Jediné reálné jsou naše emoce.

Dokážete ve tváři člověka číst, poznat v ní dobro nebo zlo?

V rysech obličeje je toho zapsáno hodně. Poznám, když se někdo často směje, a čím je starší, tím lépe se z jeho tváře čte. Ráda bych řekla, že poznám i dobro nebo zlo, ale lidi mě nikdy nepřestanou překvapovat. Občas si v tomhle světě připadám jako Alenka v říši divů.

Na vaší výstavě jsem viděla fotky vyvolané na skleněných a zrcadlových deskách, plexiskle a dalších materiálech. Papír vám už nestačí?

Nestačí. Potřeba využívat jiné materiály přišla s mojí loňskou výstavou v klášteře v Rajhradě u Brna. Prostory pro výstavu byly v takovém stavu, že se tam papír skoro nedal dát, za půl roku, kdy tam fotky měly viset, by zvlhnul, zkroutil by se a zplesnivěl. Hledala jsem proto alternativu, která by ty podmínky vydržela a dobře fungovala v daném prostoru.

Zjistila jsem, že díky tomu, že pro fotku použiju jiný materiál než papír, můžu zdůraznit emoce, které zdůraznit chci. Experimentování s různými materiály a jejich možnostmi mě nadchlo. Například v Hornbachu jsem objevila kovový, děrovaný materiál, který se používá jako kryt na topení. Udělala jsem z něj největší plátno, které teď na výstavě můžete vidět.

Jak se na takové materiály fotka vyvolává?

Naštěstí už jsme v době digitálního 3D tisku, kdy jde udělat skoro cokoliv. Ale zkoušela jsem i klasický postup s vývojkou a ustalovačem, což je samozřejmě dost náročné. Je dobré najít si lidi, kteří umějí technologicky pracovat s danými materiály, a navázat s nimi spolupráci. Kromě jiných spolupracuji se skvělým sklářem Zdeňkem Lhotským. Díky novým materiálům se učím spoustu věcí, zkouším, co všechno fotka vydrží, je to pro mě zábavné.

Když mluvíte o fotkách, působíte, že pracujete s velkou vášní…

Jo, mám neuvěřitelný štěstí! Odmala jsem věděla, že právě tohle chci dělat, že fotku miluju. Je to pro mě způsob sebevyjádření, deníkového záznamu, komunikace s okolním světem. Foťák je mezi mnou a světem trochu obrana.

Jsem šťastná, že se focením živím a že se tím furt bavím. Těším se na každé focení, je to pro mě jako meditace. Jakmile začnu fotit, ztratí se všechno ostatní. I když je mi třeba zrovna blbě, najednou je všechno pryč, tu práci miluju. Dosáhla jsem toho, že víceméně nemusím řešit nic jiného a můžu si hrát.

Na právě probíhající výstavě je k vidění 94 fotek, které vyfotila za poslední dekádu.

Stane se přesto někdy, že se vám do práce nechce, že máte krizi?

To se nestává, aspoň ne co se týká samotného focení. I na běžném focení v ateliéru se dá vyblbnout a je to pak pro mě zábava. Ale teď jsem měla krizi s editováním fotek pro výstavu, s její přípravou. Nakonec je tu čtyřiadevadesát fotek, přičemž jsem vybírala ze sto šedesáti tisíc, a i to už byl předvýběr. K výstavě vznikla také kniha, v ní je fotek dvě stě padesát.

Od ledna jsem jen seděla u počítače a probírala fotky. Člověk jede pořád dokola – vyhazuje, přidává, znovu vyhazuje, přidává. Po dvou měsících takové práce přijdou momenty, kdy mlátíte hlavou o stůl.

Podle jakého klíče jste fotky na výstavu vybírala?

Kdybych chtěla, mohla jsem postavit sociálněkritickou výstavu. Ale mně záleželo nejvíc na tom, aby ta výstava byla krásná, aby na ni lidi přišli a odcházeli s hezkým pocitem. Asi je to i věkem, chci, aby věci byly hezký. Nechci vidět mrtvolky zvířat ani žádné pseudoumění.

Žijeme v období dekadence, kdy se umění snaží zaujmout za každou cenu a umělci často tvoří věci, které jsou alarmující, volající o pozornost, někdy i děsivé. Tohle už jsem nechtěla, možná i proto, že jsem dlouho dělala dokumentární fotku.

S foťákem jste kdysi odjela do Pásma Gazy, fotila trh s heroinem v Pákistánu nebo děti nakažené virem HIV v Bangladéši. K podobné práci už se nevrátíte?

Nikdy neříkej nikdy. Netvrdím, že už nikdy nikam nepojedu, jsou témata, na která bych kývla. Těsně před covidem jsem zvažovala, že bych jela fotit do Pákistánu současné ženy, to mě lákalo. Kdyby nepřišel covid, asi bych se tam vydala.

Dokumentární fotku jsem úplně neopustila, ale dělám ji radši tady v Čechách. Dospěla jsem k tomu, že doma dokážu dělat lepší věci, protože rozumím zdejší kultuře, mentalitě, jazyku, lidem, s kterými jsem se dívala na stejné večerníčky. Díky tomu se při focení dostanu blíž, než když přiletím na čtrnáct dní do Pásma Gazy. Můžu jít víc do hloubky.

Konflikty budou vypadat víceméně pořád stejně, za týden je přebije něco dalšího. Mě teď nejvíc zajímají úplně obyčejné věci. Když se dívám na sto let staré fotky, všímám si toho, jak lidi chodili oblečení, co dělali, čím se bavili, jak vypadal jejich svět. A právě tohle chci na svých fotkách zachytit.