Článek
Není divu, že se jeho temných psychodramat chopil španělský režisér Pedro Almodóvar, známý svým zaujetím v otázkách lidské sexuality a hledání vlastní identity. Tarantule, filmová Kůže, kterou nosím, se v kinech objevila nedávno.
Špičkový plastický chirurg (v podání vynikajícího Antonia Banderase) žije v přepychovém domě s krásnou Evou. Jejich vztah je bizarní, agresivní a cituplný zároveň, a až postupně zjišťujeme, jak jsou karty rozdány. Almodóvar se rafinovaně komponovaným dějem volně inspiroval a dal Jonquetovu příběhu mírně pozitivní vyústění. Literární předloha je však autentičtějším zážitkem než samotný film.
Válka na šachovnici dobra a zla
Novela Uvězněná paměť potvrzuje, jak nadaný Francouz je. V mnohém předčil Tarantuli, i když válka na šachovnici dobra a zla je tu podobně rozehraná. Zdánlivě retardovaná šestnáctiletá Cynthie je navždy odkázána na vozík a péči cizích lidí. Jednou do jejího nicotného života vstoupí mladý ošetřovatel Alain. Chlapec z dobré rodiny je však chycen do podobné pavučiny jako Eva v Tarantuli – i on je jen nástrojem pomsty.
Jonquet je mistr napětí, dokáže lehkým jazykem a sugestivně přiblížit rozervanou mysl postav. Formálně pracuje s několika rovinami vyprávění, kdy se střídají pohledy pachatele a oběti.
V jeho příbězích je ale složité ukázat prstem na viníka. Pravda se viklá, realita je falešná mlha, v níž se snadno ztratíte. Jonquet „své“ zvrhlíky nesoudí, nemoralizuje. Konsternuje, to ano, možná se i přistihnete, jak bestii fandíte.
„Když jsem psal Tarantuli, moje žena byla poněkud zneklidněná,“ řekl před pěti lety v rozhovoru pro Právo. „Čerpám náměty z černé kroniky, kde se objevují případy, které vypadají nepravděpodobně, ale jsou ze života. Život sám je ´ujetý´.“
