Článek
„Nesmíš se ptát, je zapovězeno vědět, co mně i tobě osud chystá,“ říká jedna z postav v závěru titulní povídky Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel stejnojmenné knihy kanadské prozaičky Alice Munroové (1931). Jako by si tak jen autorka vyhrazovala právo, aby byla tím, kdo bude rozplétat tajemství našich životů.
„Nesmíš se ptát, je zapovězeno vědět, co mně i tobě osud chystá,“ říká jedna z postav v závěru titulní povídky Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel stejnojmenné knihy kanadské prozaičky Alice Munroové (1931). Jako by si tak jen autorka vyhrazovala právo, aby byla tím, kdo bude rozplétat tajemství našich životů.
Její postavy mají osobitý kanadský charakter samostatných lidí probíjejících se životem, často na malém městě nebo na farmě, kteří rekapitulují své skutky. Má také ráda školní prostředí, řada postav jsou pedagogové. Rodinné vazby přitom neubírají nikomu na svéráznosti, každý je svůj, vyhraněný.
Taková je i Johanna Parryová, hospodyně zvyklá starat se o druhé víc než o sebe, která se přestěhuje do jiného místa k muži, jehož zamilované dopisy psala bez jeho vědomí dcera, které na studiích sloužila. A její pomoci je nadále třeba, lidé nejsou zvyklí žít osamoceně a zvlášť v době nemoci jsou vděčni každému.
Prostor pro nemoc a smrt
Zajímavé je, kolik prostoru věnuje Munroová v této sbírce právě nemoci a smrti. I závěrečná povídka Odloučení vypráví příběh manželů, kdy se žena propadá do psychické nemoci, která vyžaduje hospitalizaci. V sanatoriu se manžel setká s jejím novým „přítelem“ Aubreyem a navštíví potom jeho ženu. Žít svůj vlastní život, nebo se starat třeba o nemohoucího partnera?
Příběhy Alice Munroové pokládají otázky každému, kdo je přečte. Zachoval bych se stejně, nebo jinak? Až se chce říci, že prostor povídky jí poskytuje větší tvůrčí volnost než román, i když vzájemně se proplétající osudy jejích postav by mohly klidně promlouvat na větší ploše. Kolik románů českých autorů by mohly být hutné povídky?
Ji však zjevně lákají rychlé změny situací, kterou nabízí jen krátký žánr. Prochází časem, vrátí se klidně do let první světové války, aby pak prošla dalšími desetiletími až do současnosti. A v poklidu nechá lidi pohřbít jejich blízké, smrt je přece součást života, který v našich osudech trvá dál.
