Alfred Strejček: Komenský mě provází celým životem

Kdy jste se poprvé potkal s Komenským a jak jste ho vnímal?

Musím se přiznat, že na začátku jsem přejímal obecné mínění, že to, co má své muzeum, je staré, zaprášené a nezajímavé. Ale když jsem zjistil, jakou aktuálnost i nadčasovost Komenského díla přinášejí, tak jsem se mu mnohokrát omluvil. Čím víc jsem se mu věnoval, tím víc ovlivňoval můj život, a to velmi osobně.

Můžete uvést příklad?

Uvedu myšlenku z Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských: Je vlastností moudrosti zdržovat se úsudku před úplným poznáním věci. A ještě mnohem více pak slov a činů. Je vlastností rozumnosti být připraven na příležitost, kterou život přináší. Ale vrcholem moudrosti je ony životní příležitosti si připravovat.

A mohl bych pokračovat o tom, že mluvit se má jen tehdy, když je třeba. Když není třeba, má se mlčet, jinak je to zneužívání. A mluvíš-li, mluv k věci. Až po závěr této úvahy: Kdo má v životě hodně vykonat, ten musí mluvit málo. To jsou názory nejen moudré, ale i velmi praktické.

Jak vás zasáhly?

Velmi osobně. Po svém onemocnění jsem si uvědomil, že skutečný život se odehrává v nitru člověka. A když si toto poznání spojím se svým fyzickým omezením, přestanu si klást otázku, proč zrovna já, ale začnu využívat vše, co mohu, a prožívám pocit štěstí a naplnění.

Snažím se v Šarlotě organizovat kulturní život a jsem pyšný na to, že moji kolegové herci i muzikanti do ní přijíždějí naprosto nezištně a ochotně. A jsou to opravdové osobnosti.

Za tím vším je Komenský. Naučil mě mimo jiné soustředit se na věci podstatné, takže jsem ještě rok před listopadem 1989 odešel z divadelního angažmá a začal se věnovat jemu.

Citovaná Obecná porada inspirovala vznik pořadu Vivat Comenius, s nímž jste se Štěpánem Rakem projeli celý svět. Jak jste ho objevil?

V knížce Františka Kožíka Světlo v temnotách jsem se dočetl, že existuje z latiny dosud nepřeložené Komenského dílo a že jeho vydání a šíření v řadě jazyků si Komenský před smrtí přál, protože věřil, že skrze ně se může svět proměnit k lepšímu.

Rukopis má pohnuté osudy, ztratil se a byl nalezen v Německu až v roce 1934. Začal jsem se o něj zajímat a na jeho základě vznikl pořad Vivat Comenius. Velkou zásluhu na tom měla komenioložka Markéta Pánková, která oslovila své kolegy z různých zemí, a ti části textu přeložili do svých rodných jazyků.

Díky ní jsme také s pořadem projeli třicet čtyři zemí ve čtyřech světadílech. Hráli jsme ho v osmi jazykových verzích včetně latinského originálu. Ale to bylo až po listopadu 1989. Minulý režim měl s Komenským problém.

Přišlo na mě udání, že zneužívám Komenského texty k laciné politické agitaci. Pragokoncert, který jako jediný zprostředkovával výjezdy do ciziny, dal od našeho Komenského ruce pryč. Premiéra se konala až 20. prosince 1989. A pak se roztrhl pytel s nabídkami z celého světa.

Kde jste na Komenského měli největší ohlas?

Kupodivu to bylo v Jižní Americe, kam jsme se opakovaně vraceli. Žijí tam stále potomci dávných exulantů, pro něž je Komenský symbolem ztracené domoviny. Největší úspěch jsme měli na turné v Mexiku, kde jsme hráli v kostelích pro patnáct set i dva tisíce diváků. Tato vystoupení nám zprostředkovala naše velvyslankyně v Mexiku Věra Zemanová.

A třeba na univerzitě v americkém Jacksonu, hlavním městě státu Mississippi, stáli po konci pořadu u naší šatny studenti frontu, ne na nás, ale aby si opsali citáty z Komenského.

Velkým zážitkem byla i florentská Galerie Ufizzi, kde jsme hráli před Rembrandtovým Portrétem starého muže, o němž se dlouho nevědělo, že je to jediný autentický portrét Jana Amose Komenského z doby jejich společného pobytu v Amsterdamu. Byla to doslova zázračná chvíle. Vše spojené s Komenským je největší hodnotou, jakou jsem ve svém uměleckém životě zažil.

Máte vedle Komenského i jinou postavu, jež vás provází životem?

Vždycky jsem obdivoval Cervantesova Dona Quijota a samotné donquijotství považuju za něco, bez čeho se žádná společnost neobejde. Jako student brněnské JAMU jsem se dočetl, že po vzniku Československé republiky položil prezident Masaryk dramatiku Jiřímu Mahenovi otázku, co náš nově vzniklý stát potřebuje. A Mahen odpověděl, že deset tisíc Don Quijotů.

Donquijotství je posedlost, vykročení do nevyšlapaných cest, fantazie. Obdivuji osobnost amatérského archeologa Heinricha Schliemanna, který přes vytrvalý výsměch okolí jako jediný uvěřil Homérovi a tvrdošíjně kopal, až objevil základy Tróje. To je pro mě novodobý Don Quijote.

Sám jsem také zprvu sklízel posměch, že opouštím angažmá v pražském divadle a volím existenční nejistotu s pofidérní představou, že budu šířit Komenského dílo.

Ale právě ta mě přivedla k prosazování myšlenek z dávných let, ať už jsou to Bible, antičtí autoři anebo Komenský. A co víc, nenašel jsem jen texty a myšlenky, ale po dlouhých letech tápání v labyrintu života se mi podařilo nalézt i sebe.