Článek
Tehdy Muchova rozměrná plátna obdivovaly v Praze davy lidí, ale kritiky v novinách a časopisech byly vůči dílu plné výhrad a přímo negativního odmítání. A dalších padesát let trvalo, než byl malířův životní umělecký záměr doceněn. K vystavení Slovanské epopeje ve Veletržním paláci vyšel v roce 1928 katalog, jehož úvod si připravil sám Alfons Mucha.
Hned v první větě napsal, že to bylo v Paříži v roce 1900, kdy se rozhodl, že zbytek svého života zasvětí monumentálnímu cyklu, který by pomáhal budovat vlastenecké uvědomění, a to poznáním historických kořenů, které považoval pro každý národ za veledůležité.
Alfons Mucha rád s malbou experimentoval: na obraze Zavedení slovanské liturgie je mladík v popředí výrazně potemnělý, zatímco postavy v pozadí jsou téměř přesvětlené.
Mucha byl současně přesvědčen o působnosti a síle malby, tvrdil, že obraz má schopnost vniknout okem do lidské duše, zapůsobit v nitru člověka buď jen svojí krásou, nebo navíc i svojí uměleckou pravdou. Chtěl o Slovanech vytvořit epos i baladu zároveň.
Epos v původním smyslu znamenal okázalé vypravování historického děje a balada zas dojemný mytologický příběh podaný s výrazným lyrickým citem. Výběrem scén se malíř vyvaroval všech ukrutností i prolévání krve. V katalogu uvedl: „Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale stavět, klást mosty, neboť nás všechny musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem.“
Jediné opravdové ocenění
Mucha mohl být v roce 1928 zklamán ohlasem v novinách a časopisech. Kurátor současné výstavy ve Veletržním paláci Karel Srp o tom říká:
„K Slovanské epopeji tehdy nevyšel žádný souhrnný objektivní článek, jenž by ozřejmoval cíle a důvody, které Muchu přivedly ke zvolenému pojetí. Nebyl s ním otištěn ani významnější rozhovor. Většina autorů zůstávala vůči Slovanské epopeji krajně zdrženlivá. Někteří Muchovi vysvětlili, že k ní měl přistoupit jinak, ale zároveň uváděli, že jeho lidské i umělecké selhání bylo čestné.“
Mucha kvůli epopeji vykonal řadu cest do Ruska, na Balkán, na posvátnou horu Athos
Malíř nalezl zastání jen u Františka Xavera Harlase, tehdejšího ředitele Muzea hlavního města Prahy, který v Národní politice dosti prorocky napsal, že Slovanská epopej není nějakým letmým nápadem nebo improvizací, ale dílem, které přerůstá měřítko své doby. Mucha podle něj nechtěl malovat historii, ale zbásnit dějinný příběh o Slovanech.
„Myšlenkově je to bezesporu největší umělecké dílo, které kdy český umělec vytvořil,“ tvrdil Harlas a vyzdvihl i Muchovu namáhavou práci: „Zvládnout takovou plochu, na dvacet dílů rozdělenou, nakreslit tyto davy postav, namalovat tolik různých výjevů, procítit tolik rozmanitých nálad vzduchu, tolik interiérových celků, tolik barevných harmonií – je velkým uměleckým činem.“
Harlas čtenářům připomněl, že Mucha kvůli epopeji vykonal řadu cest do Ruska, na Balkán, na posvátnou horu Athos, že pečlivě studoval dobové kostýmy, zbraně a nářadí, že třeba kompletně ve své fantazii zrekonstruoval zničenou Betlémskou kapli.
Vše mizí pod závojem mlhy
Harlasův článek byl světlou výjimkou. Jaromír Pečírka, vyučující jako profesor dějiny umění na dnešní Vysoké škole uměleckoprůmyslové, naopak tvrdil, že Mucha v pojetí a vylíčení historických událostí totálně zklamal očekávání.
Malíř detailně studoval oblečení i kultovní předměty starých Slovanů – detail z obrazu Slavnost Svantovitova na Rujaně.
Jako vážnou výhradu uváděl, že hrdiny svých příběhů neumístil Mucha dopředu, kde by je divák čekal, ale zasouvá je s oblibou až někam na okraj nebo do pozadí kompozice, což prý byl velký prohřešek vůči zásadám historické malby. Pečírkovi vadila také dekorativnost malby a občas i jakési podivné šero, které na některých obrazech vytváří dojem, že vše mizí pod závojem mlhy.
Josef Richard Marek, výtvarný kritik Národních listů a sám grafik a překladatel z francouzštiny, vyčítal Muchovi sentimentalitu podání. Prý ho zajímaly víc dozvuky velkých dějů než sám jejich historický význam a dosah. Malbu považoval za dílo pouhého zkušeného dekoratéra. Epopej je prý bez výtvarného dramatu, každý obraz je jen zvětšenou knižní ilustrací. Hlavní myšlenka se utápí v tříšti vedlejších a bezvýznamných postřehů. Dílo prý nedorostlo předsevzatých záměrů.
Kam s ní?
Josef Čapek, spisovatel, malíř a novinář, rozvířil i otázku, zda vůbec stojí za to, aby Praha Slovanskou epopej jako dar přijala a starala se o něj. Kam s ní? se jmenuje jeho fejeton v Lidových novinách. „Cítilo se to jako malér,“ uvádí autor, „velká malířská práce, která nedosahuje těch žádoucích uměleckých hodnot, je nabídnuta městu darem a město je nyní postaveno před otázku, jak se za dar odvděčit postavením zvláštního muzea.“
Malíř František Muzika v Musaionu, což byl časopis pro moderní umění, propagující názory výtvarné avantgardy, si nebral už vůbec žádné servítky. O Slovanské epopeji psal jako o soukromém vlastenčení pana Muchy. „Zástupci veřejnosti, domnívajíce se nadmíru mylně, že také rozumějí umění, vynášejí do nebes malůvky, pro něž přípustný výraz špatné je příliš slabý.“
Myšlenkově je to bezesporu největší umělecké dílo, které kdy český umělec vytvořil
Tehdy už padesátiletý respektovaný výtvarný kritik František Žákavec byl mnohem opatrnější, nicméně ve Štencově Umění napsal, že ačkoli Muchova Slovanská epopej není mohutným projevem českého výtvarného umění, zůstává přesto významným projevem českého slovanofilství. Neodpustil si hodnocení díla jako dekadentní mdloby.
Uznání po půl století
Půl století trvalo, než mezi vyznavači moderního umění našel Mucha nefalšované zastání. Historik umění Miroslav Lamač, autor vynikající antologie myšlenek moderních umělců, znalec českého kubismu, obdivovatel suprematismu Kazimíra Maleviče, se na Slovanskou epopej podíval v roce 1980 bez předsudků a v obdivu téměř ustrnul.
Podle něj všichni udělali obrovskou chybu, když toto dílo srovnávají s Muchovými secesními plakáty, protože v nich se malíř opájel krásou linie, zatímco ve Slovanské epopeji se stal koloristou, což znamená, že veškerý účinek činí pomocí emotivních barev.
V epopeji se často konfrontují emoce: oddanost a vychytralost, detail z obrazu Kázání Husovo v kapli Betlémské.
O Pravlasti Slovanů píše: „Jako výchozí vjem nás upoutá obrovská prázdnota modré noci smiliardami hvězd. Na obzoru se v záři požáru řítí tatarští jezdci jako ničivá síla. V levém rohu se krčí dva uprchlíci ze zapálené vesnice. Vytřeštěnýma, nevidomýma očima hledí do tmy v existencionálním děsu. Nahoře se ve stavu beztíže vznášejí symbolické postavy slovanského kněze, jinocha a dívky, strnulé v mystickém tušení budoucích dějů a osudu.“ No, není tohle fascinující obraz? ptal se Lamač sám sebe…
A k tomu ještě prorocky napsal, že v Muchovi je nějaká prazvláštní síla, neuchopitelná slovy, ale u lidí zcela naplňující jejich niterné tužby, jaké očekávají tváří v tvář velkému malířskému umění. Pokud má i v tomto Miroslav Lamač pravdu, pak dnešní obecenstvo ve Veletržním paláci čeká cosi jako slovanská Sixtinská kaple.
