Alexandrovci: Mužský sborový zpěv má v Rusku dlouhou tradici

Djakov: U nás v Rusku slavíme Vánoce později, až v lednu. Rozhodli jsme se tedy oslovit se svátečními koncerty i posluchače v jiných zemích. Snažíme se přitom respektovat dobu, v níž se tam Vánoce oslavují nebo připomínají. Přizpůsobujeme tomu náš koncertní program, chceme, aby lidé pochopili, že s nimi jejich svátky skutečně slavíme. Do České republiky se s tímto programem dostaneme letos poprvé. Předtím jsme nenašli volné termíny, protože náš soubor vystupuje po celém světě.

Djakov: Vánoční písně bude zpívat především sbor Alexandrovců. Jeho sólisté jich v repertoáru tolik nemají. Budeme zpívat mezinárodní sváteční skladby a budeme se snažit do repertoáru zařadit i české koledy.

Urbanová: Budu zpívat dvě písně od Vangelise. Skladba Krásný sen sice není vánoční, ale má sváteční atmosféru, je velice krásná a romantická. A tu druhou písničku jsem si vybrala proto, že budu mít možnost zpívat ji s tak úžasným sborem.

Urbanová: Ano, bude to poprvé. Zásluhu na tom má moje tajemnice, která s nabídkou zpívat s Alexandrovci na českých koncertech před časem přišla. Nadchlo mě to a hned jsem si vzpomněla na okamžik, kdy jsem ještě chodila do školy a vůbec poprvé jsem je slyšela zpívat v jednom televizním programu. Měla jsem z jejich zpěvu po celém těle husí kůži a už tenkrát jsem si přála s nimi někdy účinkovat. Souznělo to ostatně s mým přáním být zpěvačkou. Původně jsem chtěla být popová zpěvačka, k opeře jsem se později dostala vlastně shodou náhod. Účinkováním s Alexandrovci si tedy splním dětský sen. Bude to pro mě první vánoční dárek.

Djakov: Alexandr Vasiljevič Alexandrov, který sbor v roce 1928 založil, byl původně sbormistrem mužského sboru Chrámu Krista Spasitele. Tenkrát vlastně pouze přenesl myšlenku mužského sboru z církevního prostředí na půdu tehdejší armády, potažmo ruské kultury. Jeho filozofií bylo zachovat sboru pouze mužské obsazení, což je dáno i hlasovým rejstříkem, který sbor používá. Mužský sborový zpěv má navíc v Rusku dlouhou tradici.

Djakov: Vystupujeme po celém světě, s výjimkou Austrálie, kde jsme ještě nebyli. Naší filozofií je šířit ruskou kulturu. Není to samozřejmě všude stejné. Někde se s našimi písněmi teprve seznamují, zatímco například na koncertech v České republice lidé náš repertoár znají a dokážou jej při koncertech ocenit. Do takové země se rádi vracíme, protože víme, že nám publikum rozumí, podporuje nás a na koncerty se těší.

Djakov: Není to tak, že bych chodil stále jenom v uniformě. Je to spíš naše pracovní nebo chcete-li koncertní oblečení. Osobně ale musím říct, že mám uniformu velice rád, už třeba proto, že stejnou nosil můj dědeček, který se jmenoval Boris jako já. Mám tedy k té uniformě velmi osobní vztah.

Djakov: Ano, je to mé plnohodnotné zaměstnání. Byl bych rád, kdybych mohl mít více svých sólových koncertů, ale práce v Alexandrovcích, vystupování i zkoušky, mě plně zaměstnávají. Zkoušel jsem to před časem zkoordinovat s prací v divadle, ale ukázalo se, že program Alexandrovců je natolik bohatý, že to nejde.

Djakov: Mladí Alexandrovci stále existují. Po vyučování ve škole přicházejí na zkoušky a učí se nejenom zpívat, ale také hrát na hudební nástroje a tančit. Jsou v něm chlapci i dívky, ale kandidáty na místa ve velkém sboru jsou pouze chlapci. Bohužel řadě z nich po období mutace odejde hlas, který by pro angažmá v Alexandrovcích potřebovali. Ti, kterým se nic takového nestane, mají dobrou šanci se do mužského sboru dostat.

Urbanová: Se žádným takovým jsem se nesetkala. Alexandrovci jsou unikátní soubor, který má navíc ojedinělý punc vojenského souboru. Jsou jedineční a mají tradici. Někdo se mě ptal, jestli by mohl podobný soubor vzniknout v České republice. Osobně si myslím, že u nás nemáme tak silnou pěveckou základnu, jakou mají v Rusku. Není to reálné, v úvahu tedy připadá jen vznik podstatně menšího, komornějšího sboru. Tolik znamenitých zpěváků bychom u nás dohromady nedali.