Aleš Benda: Vždycky to byla kromě muziky i legrace

Na začátku osmdesátých let, kdy jazz prožíval řadu perzekucí, vznikla v roce 1983 Česká jazzová společnost, které jsem byl tajemníkem. Cítili jsme, že by to chtělo nějakou výraznou akci. Podařilo se nám založit a také oživit řadu festivalů, ale uvědomovali jsme si, že pokud se nepodaří vychovat novou generaci, nebude časem nikdo, kdo by na nich hrál. Inspirovali jsme se letními interpretačními kurzy vážné hudby v jihočeské Bechyni a vymysleli takovou jazzovou Bechyni.

Mně se líbilo v jižních Čechách, ale Bechyně už byla obsazená a v Soběslavi, o které jsem uvažoval, vypukla takzvaná soběslavská chřipka, což byl krycí název pro epidemii pohlavních chorob. Bál jsem se, abych jazzmany hned zpočátku nevyhubil. Pak jsem potkal kamaráda a muzikanta Radka Jecha, který v té době nastoupil jako učitel do Lidové školy umění ve Frýdlantu v Čechách, a ten mě přesvědčil, že to musíme udělat tam. Našel jsem tam vstřícné a nadšené lidi i dobré podmínky, takže v srpnu 1984 se konala první dílna. Navíc tam bylo silné fandovské zázemí.

Ze začátku jsme museli společné hraní, jam session, končit v deset hodin, aby se spořádaní občané vyspali. Po pár letech to celé začalo drhnout, až jsem se vypravil za tajemníkem KSČ a řekl mu, že pokud to krachne, tak se v západních rozhlasových stanicích objeví relace o tom, jak se v Československu utlačuje jazz. A překážky jako zázrakem zmizely.

Frýdlanťáci si na nás zvykli, začali jezdit lidi z Liberce, Jablonce, dnes už i ze sousedního Německa, zejména na koncert lektorů v kouzelném prostředí na zámeckém nádvoří. A současný frýdlantský starosta Dan Ramzer jazzu fandí a maximálně se snaží urovnávat eventuální třenice. Mimochodem, za ta léta vznikla řada skvělých jazzových skladeb věnovaných Frýdlantu, hlavně od Karla Růžičky, takže by bylo načase je nahrát a vydat na CD. Příští rok slaví Frýdlant milénium, to by byl dárek! K letošnímu jubileu vydáváme almanach z kronik, které každý rok během dílny vznikají.

Karel Velebný měl pedagogické zkušenosti z Lidové konzervatoře i z interpretačních kurzů, které pořádal republice pod názvem Škola hrou, takže byl tou pravou osobností. A slyšeli na něj prvotřídní jazzmani. První lektorský sbor tvořili kytaristé Rudolf Dašek a Tony Viktora, bubeníci Milan Vitoch a Dodo Šošoka, basista František Uhlíř, pianista Emil Viklický, multiinstrumentalista Jiří Stivín, saxofonista Josef Audes, trombonista Mojmír Bártek a trumpetista Jaromír Hnilička, který jako jediný absolvoval všech devětadvacet ročníků a letos přijede zas. Ale třeba Stivín nebo Růžička mají za ta léta, tuším, jen jednu jedinou absenci.

Nebylo a není třeba je přemlouvat. Všichni se do Frýdlantu celý rok těší. Když po pěti ročnících odešel Karel Velebný na věčné jam session, ředitelské funkce se ujal Emil Viklický a po něm velebné jazzlo uchopil Karel Růžička, který prohlašuje, že dílna ve Frýdlantu musí být, i kdyby se neměly slavit Vánoce. A během let díky Britské radě začali jezdit i lektoři z Velké Británie, Dánska a poslední léta máme čtyři lektory z USA.

Atmosférou, kterou dílně vtiskl už Velebný. Nikdy to nebylo jen hraní nebo výuka, ale také legrace. Měl velké srdce a ohromný smysl pro humor, my jsme se vedle něho od rána do večera smáli. Letní jazzovou dílnu vystihuje jedna z jeho hlášek: „Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát si!“ A na rozdíl od jiných jazzových akcí má Frýdlant jeden unikát - celý týden jsou lektoři i frekventanti pohromadě. Přes den v učebnách a po večeři se sejdou v Besedě, kde jamují, povídají si, prostě to žije.

Batolata z prvních ročníků jsou už dnešními frekventanty, a ti, kteří na Letní jazzové dílně v devadesátých letech tříbili své muzikantské dovednosti, jezdí jako lektoři, třeba Rosťa Fraš, Miroslav Hloucal nebo Adam Tvrdý. Mladí frekventanti na ně slyší líp než na legendy.

Nedá, ale dá se adeptům ukázat správný směr, vštípit jim základy improvizace a odradit je od slepých cest. Na akci jezdí kolem sto padesáti frekventantů, letos jich bude sto sedmdesát, máme zájemce z Brazílie, Velké Británie, Švýcarska i Venezuely. Rok od roku jezdí stále šikovnější muzikanti, takže myšlenku vychovat novou generaci jazzmanů se podařilo naplnit. A jsme pyšní na to, že ve Frýdlantu doslova vznikaly nové jazzové posily, kterým říkáme Frýdlantské děti. Ostatně, slovo jazz prý bylo pro barevné obyvatelstvo na jihu Spojených států výrazem pro pohlavní styk. A ona tahle muzika bez sexu, málo platné, nefunguje.

Před třemi lety zničila Frýdlant povodeň. Tehdy jsme našli útočiště v Přerově, za což jsme byli velmi vděční, ale po roce jsme se opět do Frýdlantu rádi vrátili. Akorát že teď s obavami sleduju každý tmavý mrak a po každé bouřce volám do Frýdlantu, jestli neplavou. Protože jazzovou dílnu vám proti povodni nikdo nepojistí...