Článek
Rysy rodinné ságy má i nejnovější román Tiché roky (Host, 296 stran, 349 Kč, e-kniha 229 Kč, audiokniha 314 Kč).
Třináctiletá vypravěčka Bohdana se s otcem Svatoplukem ocitne nad postelí pomalu odcházející babičky v léčebně dlouhodobě nemocných a pojednou je oslovena: „Blaničko.“ „Já jsem Bohdana,“ oponuje, ale babička znovu opakuje: „Blaničko.“
„Blanka byla její sestra,“ řekne otec, ale Bohdana tuší, že lže. Vícekrát ji už Svatopluk Žák za babičkou nevezme.
Tak začínají příběhy rodiny se zrodem někde kolem 2. světové války, v němž se Bohdana podle vlastních slov mění ve sběratelku vzpomínek. Z jednotlivých střípků kapitol čtenář sleduje široce rozvětvenou rodinu přes šedesátá léta po nedávnou současnost. A věří, že odhalí nevyřčené tajemství.
Nové knihy
Jako už několikrát jsou v pozadí tušené tzv. velké dějiny, ale autorce nejde o politickou prózu. Jistěže je otec Svatopluk oddaným, věřícím komunistou, maminka Eva tzv. buržoazního původu a tak dále. Hlavní jsou však vztahy a prožitky onoho společenství, rozrůstajícího se o obětavou paní Bělu, další Svatoplukovu ženu, i o další postavy.
Už od Slepé mapy je rysem tvorby Mornštajnové účast více osob v pozici významově zcela rovnocenných. Tehdy to byly babička Anna, matka Alžběta a dcera Anežka. Podobné to bylo v Hotýlku (2015) i v dosud nejúspěšnějším díle Hana (2017), inspirovaném tyfovou epidemií v autorčině rodném Valašském Meziříčí, jež město zasáhla v březnu 1954. Příběhy osob se však vracejí hluboko do minulosti spojené s běsněním holocaustu.
Název Tiché roky je obdobně obrazný jako v případě Hany, kdy nešlo jen o jméno, ale i o vystižení studu za tragédii, která se židovskému národu odehrála. Mornštajnová se opět ukazuje jako pečlivá kreslířka psychologie svých hrdinů, kdy čtenář musí zapojovat vlastní fantazii a až detektivní myšlení.
Část kritiky jí vyčítala jistou povrchnost při vystižení jednajících figur. Jde však o promyšlený autorský tah s cílem udržet děj i vyznění příběhu uvnitř kolektivu jednajících postav. I proto jsou její knihy tak populární.
Schopnost oslovit širokou veřejnost
Mornštajnová totiž nesoudí, nevytváří mnohdy násilné paralely mezi velkými, politicky chápanými dějinami a jednáním svých postav. I proto jsou její prózy tak pravdivé a působivé. Právě protože dobře ví, že člověku ne vždy všechno vychází podle jeho představ.
Důkazem schopnosti bez známek povrchnosti oslovit širokou veřejnost jsou překlady do nejméně desítky evropských jazyků, do polštiny, němčiny, italštiny, maďarštiny, chorvatštiny, slovinštiny, slovenštiny a dalších. Příběh románu Hana navíc chystá režisér Martin Glaser v brněnském Mahenově divadle 7. června k premiéře.
Autorka za Hanu mimo jiné získala cenu Česká kniha 2018, román se stal Knihou roku 2017 na Databázi knih. Zjevně tedy nepatří do více méně uzavřeného okruhu podporující se společnosti novinářů, kritiků a porotců rozhodujících o nejvyšších literárních cenách. Jisté však je, že se těší opravdovému zájmu několika generací čtenářů.
Může se vám hodit na Zboží.cz: