Alena Kupčíková se sexuality v umění nebojí. Tabu nejsou ani chloupky z intimních míst

Ženy na vašich obrazech jsou vám velmi podobné. To asi není náhoda, že?

Na tohle se mě ptá hodně lidí. Ale pravda je, že do svých obrazů dávám to, co dobře znám, takže i kus sebe. Mám ráda módu a design a možná se někdy hodně zdobím. To mám po mámě. Ráda se líčím a dbám na výrazné oči a rty. K tomu přidávám výrazné náušnice, šátky do vlasů a klobouky. Ráda vypadám dobře.

Teď jsem dokonce začala dávat své kresby i na oblečení. Nyní koketuji s tím, že vytvořím vlastní kolekci oblečení se svými kresbami.

Být za krásnou/krásného jsme asi rádi všichni, jenže to sem tam nevyjde…

Každý pracuje s tím, co má. Věřím v autentičnost, když člověk je tím, kým je, a bez odporu přijme svou podobu vůči světu, pak vypadá perfektně úplně každý. Samozřejmě je tady chtění a ego vypadat skvěle. Sama bych se jako umělkyně také přemodelovala.

A jak?

Dobře vím, že mám hranatý obličej, oči blízko u sebe, velký nos a největší problém mám se svými vlasy. Neustále řeším, aby vypadaly aspoň „nějak“. Udržet je pod kontrolou je pro mě náročné. Málokdo mě zná s vlasy „venku“. Když to někdy udělám, lidé mě nepoznají.

Vlasy zakrývám nebo z nich na hlavě vytvářím další objekt pomocí čelenek, turbanů a klobouků. Dělám ze sebe umělecké dílo, ale to dělá každá žena. Představu sám o sobě má každý jinou.

Je proto zvláštní, když vás někdo cizí vyfotí. Známe to všichni – někdy prostě vypadáme fakt blbě. Ráno si v koupelně říkáte: celkem to jde. Jenže pak mě vyfotí někdo cizí… Do snímku vstoupí emoce, hysterie, smích a mně dojde, že právě takhle mě lidé vidí.

Emoce, ale rovněž erotično patří také k vašim obrazům. Jaká část těla vás na lidech spolehlivě zaujme?

Začnu zeširoka. Moje dílo může na první pohled působit jako nějaká revoluce, extravagance, prvoplánové. Neřeším společenské role, ale to, co je skryté, proto tvořím ženy nahé.

Moje dílo (aktuálně běží výstava v Praze - pozn. red.) je postavené na detailu, výrazu a pohybu rukou. Jsou to tedy ruce, na které se ráda lidem koukám. Taky je často kreslím. Je to ta nejtěžší věc a je v nich vše. Spolehlivě díky nim poznáte, jak na tom autor s uměním je. Cokoli se dá ošidit, například stylizací, ale u rukou to nejde. Zvládnuté řemeslo se zkrátka pozná.

Ženy na obrazech nejsou obvykle samy. Jak volíte jejich „doprovod“?

Spojuji je často s atributy zvířat a rostlin, které k nim takto přirovnávám. Nechci zobrazit ženu jen jako objekt, ale naopak jako něžnou sílu, která vše přežije, ale přitom vypadá jako obyčejná rostlina – kopřiva. Má své místo, a přitom vypadá s graciézně. Je pro mě samozřejmé, že my ženy máme vzdělání, doktoráty, umíme vymyslet „perpetuum mobile“, ale stejně každá z nás chce lásku, být s někým propojená.

To je obyčejné, a přitom to nejtěžší, kde se v nás opět pere odpor s přijetím. Možná se snažím přesvědčit svět, muže, že my ženy vidíme věci mnohem jednodušeji, než se zdá. Jsem navíc hodně ukecaná, takže i moje dílo je někdy takové upovídané – chci ukázat všechno.

Téměř výlučně kreslíte, malujete ženy. Zkoušela jste někdy muže?

Zkoušela, jen se mi „nelíbili“. Abych to líp vystihla, dám příklad. Poslední litografie Umělkyně znázorňuje ženu v negližé a před ní je objekt, který zachycuje. Původně jsem na místě modela měla chlapa. Na druhou skicu jsem dala ženu. Pak jsem se zeptala osmileté dcery a její kamarádky, zda chlap, nebo žena, rozhodly jasně: žena…

To neznamená, že chlapa nerespektuji. Naopak, jen mi je bližší ženskost. Stylizovaný muž mi nepřijde chlapský. Kdybych ho použila ve svých dílech – jedno, zda v chlupatících, nebo v litografiích – musela bych mu dát do ruky cosi chlapského.

To je co?

Jak vytvářím často polonahé postavy, dala bych mu tak do ruky třeba zlatou motorovou pilu nebo bych ho posadila na traktor nebo motorku. To jsou jasné, srozumitelní atributy muže. Muž v podobě „modela“ se mi prostě nelíbí, přijde mi ženský. Svět „jsem v těle muže“ jako žena neznám.

Je krása vašich objektů pro vás podmínkou?

Ošklivky nedělám, možná bych to měla zkusit, jestli to vůbec umím. Ženy raději idealizuju, oslavuju je. Nejsem ale feministka. Nemusím nikoho ani v civilu přesvědčovat, že jsem žena, na každé z nás tak vidím něco hezkého. Život je o idealizaci…

Mám i zkušenosti, že lidé, co si kupují má díla, to vidí stejně. Ostatně nejčastěji jsou to ženy. Když si něco ode mě koupí muž, je to chlap, který ženským fandí. Ne, že by byl „děvkař“, spíš vnímá ženskou sílu jako něco obdivuhodného. A víte, co je ještě zajímavé?

Ne.

Někdy si jen tak sním, že by bylo fajn mít výstavu třeba v Japonsku. Na mé umění reagují dobře Asiati, jak jsem zjistila. Jako by byli otevřenější tomu, co zachycuji. Naopak někteří Češi – zvláště ti, co mají zdánlivě svou sexualitu hodně otevřenou – má díla odmítají.

Vadí jim asi chlupatice, ne? Tedy díla vytvořená mimo jiné z chlupů ohanbí?

Přesně. Dá se říci, že lidé mé umění vnímají buď pozitivně, nebo negativně. Mají-li s ním vlastní problém, ten problém na mě, jako na osobu, přenášejí. Přitom já jsem ve svém životě velmi konzervativní. To, že má díla mají jistý sexuální náboj, přece neznamená, že vím o lidské sexualitě cosi, co jiní ne…

Možná proto má díla kupují více ženy než muži. Od chlapů spíš slýchávám, že postavu, kterou jsem zachytila, znají, což nemůžou. Popsaná emoce se dostavuje čistě podprahově. Což je i můj cíl.

Nebojí se vás pak chlapi?

Doufám, že ne. Já jsem mezi kluky vyrostla. Měla jsem dva bratry. Miluji je, odmala jsem muže vnímala jako bohy. Jen nemají ten dar rodit, dávat nový život, pečovat o rodinu. V tomhle pro mě mají „hendikep“, proto nás někdy možná i vnímají jako konkurenci.

Na druhou stranu jsem ráda, když jsou muži skutečnými muži. Chovají se tak. Nikdy jsem třeba nikoho nebalila. Jak žena, tak muž mají své tradiční role, já mám tohle rozdělení ráda. Přijde mi to přirozené. Dodneška neumím pověsit ani obraz na hřebík – skoro vždy ho zatluču křivě…

No, to mnozí muži dělají také… Budou někdy na vašich obrazech?

Počítám, že až mi bude osmdesát, jeden projekt vytvořím. Bude se jmenovat Můj vysněný muž. Bude moc krásný a všichni v něm uvidí ten archetyp síly. Já pak odněkud vylezu a ukážu, kdo ho udělal. Budu už šedovlasá babička a všichni se budou divit. Vidíte, takhle bych dokázala spojit své umění s dnes tolik oblíbenou preformací, živým představením.

V čem jste naopak aktuální, je to, že litografie míří do sportovních sfér. Zachytila jste tenis i golf. Přijde na řadu také nyní tolik populární lední hokej?

Přemýšlím o tom. Úplně ten námět vidím. Ti silní chlapi, hokejisti, navlečení do všeho toho vybavení na ledě, včetně helem. Za plexisklem, u mantinelů by byly nalepené mé krásné, dokonalé ženy. Polooděné, sledující s láskou své (polo)bohy, by stály tělo na tělo, fandily ze všech sil. To by mohlo jít, ne? Každé mé dílo nabízí i skrytou velkou legraci, nadsázku.