Alanis Morissette přilákala na Colours of Ostrava nejvíce diváků

Alanis Morissette odvedla ucházející show v rámci svých možností, jde ale o umělkyni za zenitem. Na vrcholu byla v půlce devadesátých let a od té doby se nikam neposunula, i když tu využije více elektroniky a tu zas vsadí na akustický sound.

V Ostravě měla rockově znějící doprovodnou kapelu a koncert byl zvukově důrazný, leč nic objevného nenabídl. Alanis navíc jako by nezpívala úplně ve formě a lehce rozpačitý dojem dokonal zvuk – v dálce nebylo místy zpěvačku slyšet. Hity jako Ironic či Thank You ale jistě potěšily.

Kdyby Alanis byla jedinou úlitbou masám, tak by nebylo o čem diskutovat. Každá akce potřebuje hvězdu, která přiláká davy. Ale v sobotu hrálo více představitelů středního proudu. Tuzemská Mňága a Žďorp, která má také daleko za sebou doby, kdy byla výrazným osvěžením tuzemské scény, ale své posluchače má stále. Dokonce vystupovala na hlavní scéně.

Zcela pominutelní pak na druhé otevřené scéně byli estonští Ewert and The Two Dragons, kteří kombinovali sladký brit pop s ohlasy pobaltského folklóru, zatímco osobitý Portico Quartet, možná druhá nejlepší kapela festivalu vůbec po Kronosu, hrál v uzavřené scéně pro 1 500 lidí, takže zhruba stejné množství zájemců už se dovnitř nedostalo, neměli šanci. Na tom samém místě pak hrál i výjimečný libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf.

Festival se tak ocitl v roli jako francouzská zpěvačka ZAZ, která jako by se nedokázala rozhodnout, co hrát. Zda má zůstat u komorního šansonového projevu za doprovodu kontrabasu a kytary, jaký se hodí do jazz klubů, přičemž vrcholem bude pařížská Olympie, nebo vsadit na necitlivý rockový sound s výraznými bubny, který zabere na open air festivalu, ale v němž se její hlas trochu ztrácí, ač jí energie nechybí. Či snad si vyzkouší alternativní divu, jež v noiseovém konci vytvoří hlukovou stěnu okořeněnou křikem? To všechno ZAZ v Ostravě předvedla a přivedla mnohé spíše do rozpaků.

Volba pro příště je jasná: zachovat si osobitost, nebo dál růst a získávat další a další posluchače.

Vrcholy sobotního večera se tedy z půlky odehrávaly na uzavřené scéně v unikátním prostoru Gongu – přestavěného bývalého plynojemu. Nejprve zde v podvečer vystoupili britští postjazzoví Portico Quartet. Jejich hudba navazuje sice na Milese Davise a Jona Hassella, ale akcentuje víc dubstepový rytmus. Ozvláštňují ho ale nejrůznější proměny, navíc zvukově pestré – bicí a elektroniku doplňuje steeldrum.

Žádný z nástrojů nesóluje, všechno se podřizuje celku vytvářejícímu dojem snových krajin a průletem nad nimi. Tento dojem násobí táhlé tóny saxofonu upravovaného hallovým efektem. Portico Quartet jdou vlastní cestou, nevolí kompromisy ani se nesnaží publiku podbízet. To je přesto přijalo s nefalšovaným nadšením.

To samé platilo pro Ibrahima Maaloufa, ačkoliv ten vystoupil až po jedné hodině ráno a frustrovaní posluchači se kvůli tomu v omezených prostorách plynojemu tísnili hodinu a půl před koncertem, jak tomu ostatně bylo i v případě předchozích koncertů.

Maalouf a jeho pětičlenný band představovali spíše návrat k jazzu, i když opět osobitému, v němž se rychlé pasáže upomínající Chicka Coreu či Laca Decziho střídají s pomalejšími, v nichž Maalouf může plně využít možností své upravené čtvrttónové trumpety, umožňující mu hrát arabské stupnice.

Maaloufovy skladby často zobrazují protikladné niterné pochody, jak to ukázaly skladby Posedlost či Schizofrenie, v nichž se střídaly nálady a tempa. Podobně tomu bylo ve vrcholném kusu Bejrút, jejíž jímavý a poklidný ráz se změní v zběsilý výbuch dokumentující zkázu a smrt, která v okamžiku promění poklidnou bejrútskou ulici z doby občanské války. Rockový drive kapely násobí elektrická kytara, která v druhé části Bejrútu hrála „těžká kila“ a zeppelinovské riffy. Ne nadarmo Maalouf před skladbou zmiňoval také své dobové zaujetí kapelou Led Zeppelin.

Jedinou výjimečnou kapelou na hlavním pódiu byli američtí Animal Collective s jejich směsí futuristického funku, dubu, zvuků z počítačových her a až operních melodií. Cítit byla v jejich tvorbě vliv newyorské no wave, která později směřovala k funku, ale taky absurdit Franka Zappy a obskurnost The Residents. V pulsující směsi se objevovaly samply i elektronické smyčky hnané vpřed podivnými bicími působícími, jako by se vytvářely z odpadu na smetišti. Drásavost zvyšovala řezavá atonální kytara.

Další zážitek přinesla legenda jihoafrického jazzu Hugh Masekela. Ten sice často odkládal svůj kornet, přece jen není nejmladší, aby do něj mohl foukat celý večer, i když hrál stále dobře. To ale nevadilo. Zajímavý byl i jeho vokální projev a hlavně až pábitelské průpovídky a příběhy, že se narodil v Praze, jmenuje se Václav Kafka a voda ho odnesla až na jihoafrickou pláž.

Dánská zpěvačka Maria Franzová má sice zajímavý hlas, mísí se v něm řezavost s éteričností Lisy Fraserové z Cocteau Twins, její kapela Euzen však byla nadprůměrná jen lehce - ve chvílích, kdy převážil trip hop a názvuky folkloru. Přesto i tato kapela hrála na velké otevřené scéně.

Jistě lze přijmout námitku, že Portico i Maalouf se hodili více do uzavřeného prostoru. To by ale až do čtvrtka řekl každý také o kvartetu Kronos. Byla by škoda, kdyby se experimenty a hledačské kapely dostaly na okraj dramaturgie, protože mnozí jezdí do Ostravy právě kvůli nim. Dělají z Colours výjimečný festival.