Článek
Mně osobně setkání má práce dopřála v roce 1995 na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně, kde přebíral čestného Zlatého medvěda.
A jakkoli pokyny organizátorů před tiskovou konferencí dávaly tušit příchod muže zahleděného do sebe a nepříliš vstřícného k novinářům, pravý opak se ukázal být pravdou.
Do sálu naplněného tak, že by špendlík nepropadl, ochranka Delona prakticky vnesla davem fotografů. Hned v úvodu vyskočil svižně a s širokým úsměvem na stůl, kde pěknou chvíli pózoval, aby si ho mohli vyfotit i ti v zadních řadách.
Zemřel Alain Delon
Takovou vstřícnost a profesionalitu Berlinale ani jiný festival, který jsem za bezmála čtyřicet let navštívila, nezažil. Když pak usedl, na žádnou otázku neodpověděl, aniž by přesně viděl tazatele, a odpovídal mu tu se smíchem, tu se zamyšleným výrazem z očí do očí.
Například na otázku, co považuje za základ hereckého úspěchu, řekl: „Talent, příležitost a tvrdou práci. Jen všechny tři tyto věci dohromady vás mohou přivést k úspěchu. Když mi bylo dvacet, řekl mi Visconti (Luchino Visconti, italský režisér a scenárista - pozn. red.), že budovat kariéru je jako budovat dům. Obojí musí stát na pevných základech. Když se mám dnes ohlédnout za svou dosavadní kariérou, mohu říci, že mám mnoho důvodů být šťastný.“
A jakkoli víme, že poslední roky mu přinesly hodně trápení, nadšený výraz tehdy šedesátiletého muže ve mně zůstane navždy.
Alaina Delona oplakává celá Francie. Hold mu vzdal i Macron
