Akty a portréty Amedea Modiglianiho ukazují ženu emancipovanou a vznešeně krásnou

Jaký asi byl Amedeo Modigliani? Ovlivnila ho tehdejší avantgarda, či šel vlastní cestou? A proč se nám tak líbí? Zeptali jsme se italského malíře Andrey L. Ballardiniho, který o umělci napsal monografii: Modigliani (L`Angelo dal volto grave). Myšlenky v rozhovoru vycházejí z jeho dlouholetého studia a znalosti díla a přímo s aktuální výstavou v Postupimi nesouvisí.

Proč si myslíte, že nás Amedeo Modigliani stále tak přitahuje?

Amedeo Modigliani se líbí a bude líbit jednak kvůli legendě prokletého, nešťastného, bohémského malíře, jejíž finále, smrt Amedea v horečkách a vzápětí sebevražda milující Jeanne, je jak z opery od Pucciniho. Ale bude se dál líbit i pro své lidské a morální kvality.

Jeho portréty jsou podle mě inovativní a antické zároveň. Mají snahu o nadčasovost, chtějí patřit času umění a tím obejít pomíjivost existence.

Kde se u italského malíře vzala touha tvořit?

Amedeo Modigliani přes veškerou fámu bohéma pocházel ze zavedené židovské rodiny v italském přístavu Livorno a dostalo se mu velmi dobrého vzdělání díky matce, která se postarala o výuku syna i v době, když jako chlapec churavěl na zápaly plic a objevily se první projevy tuberkulózy.

V livornském klasickém gymnáziu Amedeo získal velmi pevné základy humanistické kultury v duchu doznívajícího italského národního obrození.

První umělecké znalosti získal dvojím způsobem. Jednak tím, že byl matkou přiveden do ateliéru malíře Micheliho, který patřil ke druhé generaci slavné toskánské skupiny 60. let 19. století Macchiaioli. Tito malíři, kteří jsou dnes považováni za předchůdce francouzských impresionistů, se setkávali a malovali právě v přímořské krajině kolem Livorna.

S uměním se seznamoval rovněž na cestách.

Významnou etapou byl ozdravný pobyt s matkou na Capri, odkud jel Amedeo navštívit Neapol a umělecké sbírky archeologického muzea obsahující unikátní celky antického sochařství a malby.

Zde se zřejmě zrodil jeho zájem o sochy a možná se mu vryl do paměti detail, který používal v některých pozdějších portrétech, a to malovat jedno oko plné a druhé prázdné. Nápadně to připomíná některé bronzové odlitky hlav pocházející z vykopávek v Pompejích a Herkulaneu.

Zájem o zobrazení lidského těla pak prohloubil při studiu ve florentské Volné škole uměleckého aktu v roce 1902, odkud pak přešel do Akademie výtvarných umění v Benátkách.

Najdeme u něj vliv italské renesance?

Chceme-li nalézt u Amedea jednoznačnou inspiraci italskou renesancí, tak je třeba vyjít z hluboce humanisticky založeného výrazu jeho portrétů a aktů, z čistoty forem a linií. Ty jsou bezpochyby odrazem takové tradice, do které lze zahrnout nejedno jméno italského umění různých dob: sienského deskového malíře Simona Martiniho, florentského Sandra Botticelliho, benátského Vittoria Carpaccia nebo Belliniho.

V aktech nacházíme dozvuky antického sochařství, ale také ležící postavy Giorgioneho a Tiziana. To, že přátelé umělci v Paříži říkali Modiglianimu „l‘Italien“ nesouviselo jenom s jeho původem, ale vyjadřovalo to i jakousi jeho uměleckou značku, kterou všichni rozpoznávali.

Inspiroval umělce některý jeho současník? Uvádí se třeba Cézanne…

Jeho osobnost se vymyká z možných schémat a nelze ho jednoznačně spojit s některým z dobových uměleckých proudů. Ostatně on sám se k žádným nehlásil, stejně jako se nikdy přímo nepřihlásil k odkazu některého ze starých mistrů.

Musíme také vzít v úvahu, že když přišel do Paříže, byl to skutečně mladý výtvarník, bylo mu 22 let, hledající teprve svůj názor a způsob, jak ho vyjádřit. Vliv na něj měla estetika secese, ale i fauvistů a kubismu, nebo módní zájem o výtvarné projevy afrických nebo asijských kultur.

Jakmile Modigliani začal malovat portréty, projevil se u něj vliv Cézanna, ale to není náhoda. Byl ve své podstatě blízký stavebnosti italské výtvarné tradice, a to Modigliani jistě cítil velmi silně.

Modigliana zastupoval obchodník Zborowski. Prodávaly se jeho obrazy tehdy dobře?

Polský básník, obchodník a sběratel umění Leopold Zborowski vstoupil do Modiglianiho života v závěru jeho tvorby a existence. Správně odhadl potenciál jeho portrétního díla a nenapodobitelný, zároveň klasický a moderně erotický náboj jeho aktů.

Stal se skutečně přítelem a ochráncem italského malíře v Paříži, finančně mu vypomáhal, zařizoval výstavy a zajistil bydlení jemu i jeho partnerce Jeanne Hébuterneové. Nicméně Modigliani se nedožil finančního úspěchu z prodeje svých obrazů, do posledních chvil byl v hmotných nesnázích, které zhoršovaly i jeho chatrný zdravotní stav.

Ovlivnila Modigliana avantgarda, ismy?

Modigliani se pohybuje v prostředí pařížských avantgard jako solitér, ismy ho nechávají netečným, není ani stopa po tom, že by se účastnil nějakých diskusí nebo debat avantgardy. Guillaume Apollinaire se o něm zmiňuje okrajově, futuristi jej ignorují a on je taky.

Zcela jistě Modiglianiho přitahovaly názory, které kladly důraz na esenciálnost tvaru a čistotu výrazu. Modì byl „maudit“ - prokletý (vyslovuje se to stejně!), protože svou povahou byl opožděný romantik, estét hledající moderní výraz pro noblesu kulturní tradice, kterou si s sebou přinesl do pařížské moderny.

Vzniklo z toho dílo, které jemu nepřineslo štěstí, ale dalo mu auru, která jej odlišuje od všech jeho vrstevníků.

Které tvůrčí období Amedea Modiglianiho máte vy osobně rád?

Měl jsem možnost se zamyslet nad dílem Modiglianiho z několika zorných uhlů a zcela určitě legenda prokletého malíře, jakési napodobeniny Arthura Rimbauda pařížské umělecké bohémy začátku 20. století, je ta méně zajímavá, i když v něčem opodstatněná. Podobná konstrukce, „černá legenda“, byla vytvořena i kolem Caravaggia. Ale to ochuzuje vnímání jeho díla.

Osobně se mi líbí jeho ztvárnění ženského aktu i jeho portréty, líbí se mi jejich opravdovost, psychika, lidskost, expresivnost, která není výsledkem použití souřadnic jakéhosi stylu. Vyjadřuje hluboký lidský prožitek a zápas o moderní výtvarný projev, který si je vědomý nadčasové noblesnosti a krásy tradice.

V závěru života namaloval v jižní Francii, v Cagnes-sur-Mer, několik krajin, které jsou mimořádně krásné a oduševnělé, s dokonalou rytmičností do sebe zapadajících zjednodušených forem a melancholickou ladností barev. V té chvíli Modigliani předjímal tvorbu italských malířů, klasiků první poloviny 20. století a zvlášť krajiny Giorgia Morandiho.

Vychází portréty z jeho sochařské tvorby?

Vliv sochařství je u Modiglianiho zřejmý v konstrukci a pevnosti jeho portrétní tvorby. Evidentně to odpovídá jeho instinktu upevnit vlastní existenci, kterou cítil od malička, podmíněnou nemocí.

Některé detaily mohou být skutečně odrazem např. pisánské sochařské školy 13. století, jindy zas sochařství antiky. Ovlivněn byl samozřejmě také rumunským sochařem Brancusim, který vycházel z lidových tradic.

Detail prázdných očí pochází velmi pravděpodobně z bronzových antických soch, kde oči ze skla a slonoviny často chybí, nebo se zachovalo jen jedno. Ale nezapomeňme taky na tehdejší sběratelskou módu tradičních rituálních bronzových masek z afrických kolonií.

K těm očím se Modigliani vyjádřil jednou takto: „Jedno hledí k vnějšímu světu, to druhé do našeho nitra.“

Vidíte v jeho aktech inspiraci od jiných malířů?

Bezesporu v jeho aktech, které jakkoli působí i silně eroticky, nacházíme Giorgioneho, Tiziana, Veroneseho…a pak třeba Ingrese nebo Maneta. I Klimta. A také běžné v té době erotické fotografie žen.

Ale Modiglianiho akty jsou zcela osobní a jedinečné v konečném výsledku, z těch důvodů, o kterých jsem již hovořil a které vycházejí z jeho cítění, osobnosti a uměleckého vzdělání.

Která žena ho ve své tvorbě ovlivnila nejvíce?

Takovou otázku bych se neodvážil položit ani přímo jemu. Bylo by to možná i nedelikátní. Jistě, na Modiglianiho osobnost měly určitě vliv inteligentní ženy jako Anna Achmatova, Beatrice Hastingsová, které stimulovaly jeho intelekt, ale on měl rád ženy jakožto bytosti a malbou jim vyznával svou lásku a pozornost.

Jeho portréty, ať už nahodilých známostí, jako byly Elvira či Simona Thirouxová, nebo manželek přátel, jako např. Lunia Czechowska nebo Hanka Zborowska, či jeho družky Jeanne Hébuterneové a jiných, jsou zároveň náhledem do duše těchto žen.

Jeho akty, které tak popudily tehdejší veřejnost a vedly k cenzuře, jsou ódou na ženské tělo, na životadárnou sílu erosu.

Žena, která ho však asi nejvíce ovlivnila a bez níž by se Amedeo Modigliani nestal umělcem, byla jeho milující matka, Eugenie Garsinová, která svému nemocnému dítěti otevřela obzory kultury a umění.

Pár osobních otázek. Plánujete v Itálii, kde žijete, svoji výstavu?

Jako výtvarník působím v Boloni, je to velmi vzdělané a historicky významné italské město s rozmanitým společenským a kulturním životem. Kromě osobních výstav také ilustruji beletrii a poezii a jsem zapojen do kulturního dění města.

Právě v těchto týdnech dokončuji přípravy k výstavě obrazů ke stému výročí úmrtí světoznámého pražského spisovatele Franze Kafky, která se bude konat přes léto v boloňském židovském muzeu, a dále scénografie k divadelnímu zpracování Kafkových dopisů Mileně Jesenské.

Váš tatínek Sauro Ballardini vytvořil v Praze mozaiky, kolem nichž běžně chodíme. Jak to vypadá s Vesmírnou mozaikou ze Žižkova?

Mozaika mého otce z vestibulu bývalé Telekomunikační ústředny na Žižkově je nyní zajištěna v depozitu a velmi dobře ošetřena akademickou restaurátorkou Magdalenou Kracík-Štorkánovou, která si vzala k srdci mozaikářské dílo mého otce v České republice a věnovala mu i několik vědeckých publikací.

Bude její zásluhou, pokud se jednoho dne tzv. Vesmírná mozaika Saura Ballardiniho se svým humanisticky laděným poselstvím zařadí do výtvarných dějin českých zemí.

A nebude to ke škodě, vzhledem k tomu, že obecně vzato se lidstvo opět uzavřelo do příliš úzkých horizontů a vzdálilo se od pozitivních ideálů bytí.