Článek
Aerosmiths patří k nejúspěšnějším americkým rockovým kapelám, prodali na 150 miliónů kopií svých desek, nikdy však nebyli stylotvornou kapelou, která mění pojetí rocku nebo alespoň některého z jeho subžánrů.
Na to byli až příliš ovlivnění Rolling Stones a Led Zeppelin, což se ukázalo i ve čtvrtek v Praze. Vliv vzorů byl stále patrný, ovšem to nijak nevadilo, protože na Aerosmith není nijak znát věk. Hráli s nasazením, které by jim mohla závidět leckterá mladá kapela a nijak se nepodbízeli, i když na přelomu 80. a 90. let bodovali v žebříčcích především s baladami.
V Praze se ale představili jako ryze rocková kapela s nabroušenou Perryho kytarou, která byla patřičně šťavnatá. Motorem ale byly úderné bicí Joye Kramera, které hřměly a burácely, jak se na rockovou kapelu sluší a patří.
V jeho případě nevadilo ani to, že hrál sólo na bicí, zvláště, když vyvrcholilo hrou pěstmi a čelem. Zvuk byl ostrý a důrazný a odpovídal současnosti, i když kapela ve své tvorbě stále čerpá z rock´n´rollu, boogie, hard rocku i heavy metalu.
Zejména v závěru bylo patrné, jak velký vliv na ně mělo rhythm and blues. Bez problémů dokázali bluesovou skladbu Please Don´t Go natáhnout a zdůraznit bluesový feeling, jaký jí Rolling Stones mohou jen závidět. Nejen sólo na bicí, ale také vysoký vokál Stevena Tylera a použití tereminu ukazovalo, jak blízko mají k Led Zeppelin.
Ohromná energie a množství hitů ale dalo zapomenout, že kapela neutvářela sama styl, ale jen rozvíjela, co přinesli jiní. Málokdy je možné sledovat tak přesvědčivý výkon.
Naštěstí Aerosmith v Praze sázeli na osvědčené rockové pecky a ne na balady, takže se nevytratil drive. Pojetí koncertu naznačila hned úvodní řízná Love In An Elevator. A došlo i na Rag Doll, Draw The Line, na bicích postavené Eat The Rich či Falling In Love s výrazným refrénem. V přídavku pak zazněly i Toys In The Attic a balada Dream On.
Hodnocení: 77 procent