Článek
Samostatné koncerty jste měl po pěti letech. Proč došlo k takové proluce?
Můj poslední velký koncert předtím proběhl v roce 2018. Měli jsme hrát i k albu 2.0 v roce 2020, přišel ale covid-19 a všechno přerušil. Já v té době procházel hudební transformací a hledal jsem pro svou tvorbu správný zvuk. S producentem Enthikem jsme si otevřeli vlastní studio, ve kterém jsme skládali jednu písničku za druhou. Myslím si, že jich za ten covidový rok a půl vzniklo na dvě stě.
Výsledkem také bylo nalezení zvuku, který je na mém novém minialbu. Důležitý byl rovněž vznik filmu Banger., pro který jsme s Enthikem natočili finální písničku. Díky tomu všemu se oživila má fanouškovská základna, přibyli do ní noví lidé, dva mé singly byly velmi úspěšné a já se rozhodl se na pódia vrátit.
Když jste v roce 2014 křtil v pražském Lucerna Music Baru své první album, přišly v podstatě jenom dívky a pištěly stejně, jako pištěly fanynky na koncertech Beatles na začátku šedesátých let v Británii. Bylo to letos v dubnu na vašich koncertech stejné?
Do jisté míry ano, protože holky jsou obvykle hlasité. Zvýšil se nicméně jejich věk, už nepřevažují ty základní školou povinné. V Brně na koncert dorazil otec s dvanáctiletou dcerou a já si uvědomil, že jí byly dva roky, když jsem vydal svou první písničku.
Jsem rád, že má hudba oslovuje i nové lidi. Primárně je ale zřejmé, že moji fanoušci rostou se mnou.
Hovořil jste o hudební transformaci, kterou jste v minulých letech procházel. Došlo i k transformaci osobnostní?
Určitě ano. Vyrůstal jsem v šoubyznysu, byl jsem jím odkojen, pracoval jsem v něm od dětství. První film jsem natočil už v sedmi letech a od té doby jsem konstantně trávil čas se staršími lidmi na place a později i na hudební scéně.
Myslím si, že mě to pak trochu dohnalo. Začal jsem si klást spoustu otázek o době svého dospívání a neměl na ně odpověď. Muselo přijít vážné zamyšlení a nalezení odpovědí. V té době jsem nebyl hudebně moc aktivní, neměl jsem co říct. Musel jsem si něco odžít a srovnat se sám se sebou. Až teprve potom jsem byl schopen přijít s tvorbou, která mi dává smysl.
Přišel jste na to, jaký démon vám bránil najít smysl v hudbě dříve?
Začátek mé kariéry byl rychlý. Přišel náhle a já v sobě neměl potřebnou pracovní morálku. Hodně jsem spoléhal na ostatní, věděl jsem, že moji spolupracovníci udělají spoustu věcí za mě. Postupně mi ale došlo, že to tak být nemá, že motor toho všeho musím být já.
Byly tu i další věci, zejména večírky se vším, co k nim patří. I ony mě držely dál od práce. Teprve když jsem pochopil jejich zbytečnost a ze svého života je odstranil, začalo to jít lépe. Energii jsem přesunul k práci a to mě teď naplňuje ze všeho nejvíc.
V tom období jsem byl ztracený sám v sobě a útěchu jsem hledal na špatných místech. Neměl jsem potřebnou koncentraci na práci. Pak jsem přišel na to, že trpím syndromem ADHD. Myslel jsem si, že to u dospělých lidí není možné, jenže já neměl vyřešený zásadní problém z dětství, což mi v životě způsobilo spoustu jiných. Byl to jeden z démonů, s nimiž jsem se musel utkat. Ovlivňoval mé chování víc, než jsem si myslel.
Zjištění, že trpím ADHD, mi přineslo odpovědi na řadu otázek, které jsem si do té doby kladl. Dnes s ním pracuju, mám ho zaléčený a cítím, že jsem schopen fungovat mnohem efektivněji než předtím. Dostavila se i větší kreativita.
Na mnoho lidí jste působil arogantním dojmem. Bylo to s tím spojené?
Vím, že to tak bylo, ale nevím, jak to vzniklo. Abych řekl pravdu, myslím si, že jsem se vždycky choval ke všem slušně. Možná jsem jen přitom vyzařoval špatnou energii, možná jsem se necítil být ve své kůži a vytvořil si masku nepřístupnosti, možná jsem se necítil být mentálně fit. Mohl za tím být jakýsi obranný mechanismus.
Chcete se dál věnovat hudbě i herectví?
Je to pro mě příjemné, protože si mohu ty dvě věci diverzifikovat. S jednou si hraju a druhá mi chybí, takže když se to otočí, vyrovná se to a to mě uklidní. Dává mi to svobodu v tom, že nemusím lpět jen na jedné profesi.
Inspirací jsou mi v tom Richard Krajčo a Vojta Dyk, kteří vytvořili nádherné role ve filmu i v divadle, získali si v nich kredit a zároveň mají úspěšnou hudební kariéru. Oba světy se mi nedávno krásně spojily ve filmu Banger., pro který byl hudební aspekt velmi důležitý. Kdybych ho v sobě neměl, nefungovalo by to.
Písničky z vašeho minialba Srdce na dlani nejsou optimistické. Z čeho se vyzpíváváte?
Těch témat je víc. Jsou to covid, problémy s určitými závislostmi, které se mnou šly od mládí, některé mé minulé vztahy, které jsem neměl vyřešené, i transformace, o níž jsem hovořil.
Zbavil jste se závislostí?
Když k nim má člověk sklony, musí si na ně dávat pozor celý život, musí být stále obezřetný. Život, který žiju teď, však s nimi spojený není. Byly doby, kdy jsem z večírků, na které jsem byl zván, odcházel jako poslední. Teď se všichni diví, že se na nich zdržím jenom chvíli a mizím.
Hovoří se o vás jako o zástupci nové české hudební generace. Cítíte se jím být?
Jsem na scéně od roku 2013, tedy od doby, kdy se hudební průmysl začal drasticky měnit. Začínal jsem v období, kdy hity vyráběla rádia, na jejichž aktivitách a výběrech všechno stálo.
To se začalo měnit a já určitou dobu nevěděl, jestli se mám snažit dělat písničky pro rádia, anebo už na tom nezáleží. Nastupující rapová subkultura mě navíc moc nebrala, byť jsem se cítil být do jisté míry její součástí. Změnilo se to až mým účinkováním ve filmu Banger. i tím, že pro mou generaci je rap hlavním proudem. Chci tím říct, že k té nové hudební generaci patřím.
Může se vám hodit na Zboží.cz: 2.0 - Adam Mišík, Parfém – Adam Mišík
