Článek
Od malička se do nás ve škole hustí, že postavy nejde ztotožňovat s autory. Byl snad Mácha strašný lesů pán? Upsal se Goethe ďáblu? Byl Svatopluk Čech na výletě na Měsíci? Jenže co dělat, když se postava mermomocí snaží autorem být? Když nám spisovatel každým slovem naznačuje, že píše jenom a jenom o sobě? Třeba tak jako Milan Exner ve svém novém románu Svatoušek?
Pak je to těžké. Jistěže i osudy Exnerova hrdiny Svatoslava se od skutečných osudů autorových liší. Přesto se zdá být spisovatel do svého hrdiny vlisovaný tak, že už vůbec nezáleží na tom, co je pravda, co částečná pravda a co autorovo přání pravdu vytvořit. Exner se pokusil do čtyř set stránek nadatlovat Exnera.
S autobiografickými hrdiny bývá občas potíž. Když psal Vilém Mrštík Santa Luciu, stvořil v postavě Jiřího Jordána nadutý pytel, sebevědomého outsidera, který si připadá proti všem ostatním výjimečný a ob stránku se dojímá vlastní ušlechtilostí.
Exnerův Svatoslav je Jordánem druhé poloviny dvacátého století. Přes občasný pád do nečekaných sebemrskačských hloubek ("Udělal jsem v životě mnoho chyb."; s. 310) je na každém řádku té tlusté knihy znát, jak autor svého hrdinu miluje, jak si ho váží a jak ho obdivuje. Zejména těžké mládí hrdinovo je mu zdrojem neutuchajícího dojetí. Svatoslav je postava, která všemi peripetiemi dětství a jinošství, včetně pobytu ve výchovném ústavu, prochází s tak nenabouranou aurou sebeúcty, že máme chuť před ním pokleknout a říci: "Ó, Mužný, proč bylo naše mládí proti Tvému tak legrační a trapné?!" "
...nemám v úmyslu psát o lásce, láskách a milování! O způsobech, jakým se to v tom kterém případě dálo (což je dnes samozřejmostí a téměř podmínkou literárního úspěchu), už vůbec ne!" píše Exnerův hrdina na dvacáté čtvrté straně Svatouška. O sto stran dál popisuje, jak se uspokojil na dveře od toalety, načež plynule pokračuje v barvitém líčení svých milostných úspěchů (v románu se nenajde jediná dívka, která by ho svým způsobem nemilovala) a přirozeným spádem věcí dospívá až k popisu masturbací vlastního syna. Budiž.
I nás si Svatoslav nakonec získá, tedy přeneseme-li se přes prvních sto stran, na nichž autor líže paty kultu svého dětství. Neodpustí si zde erupce vlastní vzdělanosti ("nespálil snad Gogol druhý díl Mrtvých duší?"; s. 15) ani hlubokomyslné postřehy mohutné ráže ("Co máme za povrchní, ukáže se často jako pevné a stálé. A naopak..."; s. 41-42). Občas ukáže, jak se umí ke čtenáři snížit ("Nemám teď na mysli žádnou vědeckou teorii..."; s. 18) a občas si rozšafně zaláteří na češtinu ("I my, děti, se vyvíjeli. Nebo vyvíjely? Kdo se v tom má vyznat."; s. 78). Když se tedy dokážeme přenést přes to vše, stejně jako přes jistě záměrný, ale ne zcela pochopitelný zvyk měnit nečekaně ich-formu v er-formu a naopak, docela se nám Svatoslav zalíbí.
Když se přes to vše přeneseme, zjistíme totiž, že jsme tomu člověku věnovali už mnoho desítek stran pozornosti, že je sice neuvěřitelně sebestředný, ale zřejmě ne zlý a že nás docela zajímá, jak to s ním skončí, a dočteme zbylých dvě stě až tři sta stran té tlusté knihy do konce.
Exnerův Svatoušek není generační výpovědí, jak píše v doslovu Vladimír Novotný. Měl-li snad Exner takovou ambici (a doufejme, že neměl), pak ji nenaplnil, protože zkušenost jeho hrdiny jednoduše není zkušeností celé generace. Je vůbec složité psát dnes generační výpovědi, protože generace vymřely. Autorů stejných věkových skupin je pořád dost, generace ale netvoří.
Exnerův Svatoušek je výpovědí osobní, pokusem autora vysvětlit sebe sama, postavit si pomníček. Celý ten román je pokusem naplnit větu ze strany 18, větu, kterou má tento článek v názvu. Hodně spisovatelů činí takové pokusy, jsou to koneckonců jenom lidé a chtějí být nesmrtelní. Spokojme se s tím, že Exnerův pokus zdaleka nepatří k těm nejhloupějším.
Milan Exner: Svatoušek Petrov 2002 428 stran, cena neuvedena