A tak se díváš a vidíš: růže pro filosofa

S mnohem mladším sociologem Janem Kellerem sblížil Karla Kosíka důsledně kritický pohled na svět a jejich setkání loni v březnu bylo dialogem důvěrných přátel, ač spolu rozmlouvali poprvé.

Spisovatel Alexandr Kliment se s Karlem Kosíkem potkával od první poloviny 60. let. Spojovalo je vzájemné porozumění a z velké části i životní cesta - zkušenost generace vystavené tragickým pádům i velkým nadějím 20. století.

V onom krátkém mezidobí, kdy jeden filosof opustil prezidentskou funkci, aby do ní byl jiný filosof dosazován, zemřel Filosof. Žil na půli cesty mezi chrámem svatého Mikuláše, místem jako stvořeným pro natáčení amerických thrillerů, a Pražským hradem, místem jako stvořeným pro sledování českých grotesek.

Třebaže se každoročně několik kroků od jeho domu slétaly největší hvězdy cirkusu profesionálních myslitelů z celé planety, aby v krátkých projevech a na kameru řešily bolesti světa, on se jejich seancí neúčastnil. Neměl rád show a šaušpílery.

Dříve to neměl lehké, protože dobře věděl, co se skrývá za karikaturou reálného socialismu. Minulý režim ho proto nenáviděl. Umlčel ho a jeho knihy i rukopisy byly policejně zrušeny.

Na rozdíl od těch, kdo tehdy žvanili na tribunách, a na rozdíl od nás, kteří jsme tehdy defilovali kolem těch tribun v dlouhých průvodech, on jako kdyby neexistoval.

Odmítal hrát divadýlko spolu s ostatními, takže byl protisovětský. Časy  se mění, on si však na rozdíl od mnoha jiných identitu podržel. Proto dobře věděl, co to znamená, když superkapitál řeční o svobodě a humanitě.

O humanitě dovedené až do těch hrdel a statků, jako je tomu v případě humanitárního bombardování. Nový režim ho naštěstí neumlčel, pouze ho neozvučil. Nezdálo se, že by mu to nějak zvlášť vadilo.

Pokračoval ve své práci a zamýšlel se nad osudy našeho národa. Protože přitom nevystupoval ani v Kotli, ani v jiných podobně intelektuálních besedách, pro televizní národ jako kdyby neexistoval.

Zemřel příliš brzy, než aby nám do všech podrobností prozradil, co si o naší transformaci ze sluhů ve slouhy myslí. Zemřel právě včas, nikdo ho už nestihne označit za protiamerického. Na trůnu speciálně upraveném pro prezidenty se střídají filosofové a ve svém defilé na nás jukají jako figurky z pražského orloje.

Skutečný Filosof dohlédl až nad pomíjivost času, a proto kdesi daleko mimo toto pragmatické hemžení trvá a zůstává.

Některé myšlenky umírají dřív, než jsou vysloveny. Myšlenky filosofů, i když filosof umře, dokonce se až po jeho smrti začínají rozvíjet do dalších a nových významů.

Filosof Karel Kosík umřel v pátek 21. února 2003. Bylo mu skoro 77 let. Jako každý filosof, i on se někdy dotkl tématu smrti. Miloval metafyziku skoro jako kontrapunkt spojující představu se skutečností, ale jenom jako hru. Snažil se vidět skutečnost, jaká je, v plné dialektice konkrétního člověka, ale lidský osud neviděl v dialogu mezi životem a smrtí, nýbrž mezi lhostejností a tvorbou.

Tím, že děláš svůj život, řekl jednou ještě mladý, zaděláváš si i na svou smrt. Nebudu tuto myšlenku vykládat, jen myslím, že je velmi živá, a doplním ji další vzpomínkou.

Karel Kosík měl velmi rád výtvarné umění, zvláště malířství. Jednou řekl, skoro už starý, před obrazem Josefa Šímy: To bylo dost dokonale namalováno, ale copak je to dokončeno? Vstupuju do toho obrazu stále znovu jako do nového a dalšího světa. Velmi přesně pracující myslitel ve všech oborech filosofie - paradoxně často připomínal úlohu fantazie.

Četl v originále Platóna a Aristotela, Augustina a Goetha, Dostojovského, Hölderlina a Camuse, Sartra nebo Derridu. Karel Kosík nevyznával žádné náboženství, ale dovedl rozumět potřebám lidí, kteří si vytvořili v dějinách i ve světových teritoriích svá božstva. Srovnával je a pokoušel se vyjádřit jejich význam pro kulturu společenskou i lidskou.

Karel Kosík hledal vždycky něco navíc, než racionální a prospěšný záměr nebo osobní prvek v situaci. Měl rád a zcela originálně vykládal Karla Hynka Máchu. Z antických mýtů tahal do současnosti to, co navždycky bude spíš komické nežli tragické. Věci víc pozoroval, než soudil.

Úsměv na lidské tváři považoval za nejkrásnější projev přírody. Věděl také o lidském smutku. Prožil ho sám jako vězeň a jako statečný člověk odporující nacistickému násilí.

Jednou řekl: Největší smutek je nesvoboda, ta nesvoboda úplně konkrétní, nesvoboda moderního otroka. Znalec antického otroctví jednou řekl: Netřeba nic srovnávat. Pouta jsou stále stejná. Jeden chce vázat druhého. Osvoboďme se, ale jak? Jednoduše: Udělej krok ke své vlastní svobodě. A jak ten krok udělat? Vlastním krokem.

Sám Karel Kosík chodil ulicí Nerudovou do osobního exilu na Malostranské náměstí a na Karlův most. Ačkoliv mu v dobách neblahého režimu světové univerzity nabízely velmi luxusní exil, zůstal doma, to jest v sobě.

Žil v nejskromnějších podmínkách. Kdo ho navštívil, dostal vodu a nějakou tu myšlenku navíc. Například: Co je krize? Krize není katastrofa, nýbrž situace k rozlišování, k rozpoznávání. Krásně si protiřečil: Všechno se dá definovat kromě lidské svobody.

Jen jeho nejbližší přátelé tomu rozuměli: Karel Pecka, Jan Patočka, Václav Havel, Pavel Kohout, Josef Zumr a jiní. Byl jedním z vůdčích myslitelů hnutí roku osmašedesátého. Myšlenku socialismu s lidskou tváří odmítal.

Držel socialismus jako socialismus bez lidských přetvářek, tváří a podob, jako jednu z možností jak nejenom přežít, ale jak taky žít. Říkal: Současným problémům můžeme čelit jen společně. Ze socialismu, kterému zůstal bez omluv věrný, vybral tak nejdůležitější myšlenku: solidaritu ohrožených. Sám ovšem žil zcela neohroženě. Nedivme se. Závidíme mu. Měl milou ženu, nadané dítě a vždycky myšlenku: Myslím, a proto jsem tady, nejsem jen pro sebe, ale i pro přátele, ale také i pro nepřátele.

Jednou řekl: Rozpor mezi svědomím a skutečností bude vždycky radikální. Takže i náš postoj bude vždycky radikální. Bude se řídit svobodou svědomí nebo diktátem skutečnosti. Vyberte si. A tohle je pýcha našeho filosofa.

Spisy? Ne. Katedra? Ne. Světový věhlas? Ne. Úcta okolí? Ne. Energie? Ne. Půvab? Ne. Krásná žena? Ne. Za ni přece nemohl on, nýbrž láska. Nadané dítě? Ale ne, to je boží dar. Tak tedy co zůstane pýchou našeho filosofa?

Růže. Miloval a pěstoval růže. Kdykoli se podíváte na růži, vzpomenete si: tady taky žije náš filosof. Už můžou kvést jen bez myšlenky, ale mají pořád všech pět smyslů pohromadě. Vůně. Dotek - hebkost. Slyšitelno, v labyrintu květů příliv a odliv moře. A zachytíš padající okvětní lístek a neseš ho ke rtům jako nejsoukromější hostii. Taky tě vždycky bodne u srdce hořkosladká chuť vzpomínky. Přece jsme tady taky jednou šli spolu. A tak se jen díváš a vidíš: růže, růže pro filosofa. Vesmír zavinutý sám do sebe.