Silvester Lavrík: Za román o Tisovi mi hrozili smrtí

S Lavríkem se scházíme přímo v Bánovcích. Slovenské městečko dělí od Prahy přes tři sta padesát kilometrů. Tiso v něm téměř 33 let vykonával duchovní službu. A jako československý politik, poslanec a ministr dokázal spoluobčanům zajistit pohodlnější život - ať už díky nově postavené silnici či výstavbou školy.

Právě tam také v říjnu 1938 uvažoval, jak se postaví k Mnichovské dohodě a následné okupaci ČSR v březnu 1939. V obou případech vsadil na podporu Třetí říše, Adolfa Hitlera, za což byl v roce 1947 popraven. Přesto v něm mnozí Slováci dodnes vidí mučedníka trpící za svou lásku ke slovenskému národu.

Přiženil jsem se sem. Moje manželka z tohohle města pochází. Byli jsme spolužáky na vysoké škole v Prešově, v oboru slovenština - výtvarná výchova. V roce 1985 jsem ji do Bánovec přijel požádat o ruku, tedy její rodiče. A od té doby jsem tu.

V souvislosti s Bánovcemi zřejmě pět minut po mém příjezdu do města. Zaparkoval jsem na náměstí, šel koupit květiny do obchodu, který byl vedle fary, kde Tiso kdysi bydlel. Jinak, ptáte-li se mě, kdy jsem poprvé narazil na Tisa, nevím. Celé mé dětství nějakým způsobem provází. Buď se mu snažil člověk nějakým způsobem vyhnout, nebo k němu musel zaujmout nějaké stanovisko. Někdo prostě měl nějaký názor na slovenský válečný stát a celou tu dobu.

Vědomé počátky sahají tak nějak deset let zpět, kdy jsem si uvědomil - znepokojený tím, jak se vyvíjela politická situace ve Francii s Národní frontou (Jeana-Marieho) Le Pena a později Marine Le Penové - říkal jsem si, proboha živého... Uvědomil jsem si, že musíme investovat do toho, abychom nezopakovali všechny chyby našich otců. Umocnilo to i to, že jsem se pohyboval v těch Bánovcích, kde byl Tiso celý svůj profesionální život knězem. Tedy od roku 1913 až do 45, kdy odsud odešel. Zůstaly tady po něm jen vzpomínky. Vzpomínky, které byly často zdeformované, až demolované vzpomínkovým optimismem.

On ani nijak nesouvisel s jeho fašistickým působením. Spíš s tím, že byl dlouhé roky v tomhle městě knězem, tedy přirozenou autoritou. Pak byl také úspěšným politikem v československém parlamentu. A tak městu výrazně pomohl. Bánovce se v tomhle všem staly v mé hlavě jakousi laboratoří, v níž jsem se snažil pochopit, jak se mohla demokratická společnost překlopit do totalitní podoby. Nesnášenlivé, alibistické podoby, které dopustily všechna ta zvěrstva druhé světové války.

My jim jednoduše říkáme kotlebovci (předseda ĹSNS je Marián Kotleba - pozn. red.). Jejich reakce byla netolerantní až na samou hranu. Bez toho, aniž by knihu četli. Oznámili mi jen, že takové svinstvo ani číst nebudou... Že jsem vlastizrádce. Místní kotlebovci mi řekli, že mám zmizet z města a ty celoslovenští mi napsali, že mě asi oběsí, když nastane vhodná příležitost. To ale není nic nového. Já je osobně znám. Některé, kteří jsou dnes v parlamentu, znám už z vysoké školy. A oni mi vyhrožovali už v 80. letech minulého století. Tvrdili, že jednou lidi jako já budou věšet.

Nechci být laciný hrdina, ale fyziologický strach o život jsem nepocítil. Spíš se bojím toho, že zlikvidují prostor pro veřejnou debatu, kde mají svou důležitost argumenty, historická fakta. Opravdu se bojím, že s nimi my - tedy lidé s otevřeným pohledem na věci, jak se děly - nebudeme schopní vést debatu v racionální, věcné rovině. Vše se zvrhne do polohy emočně vypjatých argumentů, hesel, která budou demagogická a tím pádem hloupá.

Pro mě je tragické to, že Tiso byl bezesporu nadaným politikem, vzdělaným člověkem. A myslím si, že i jeho úmysly nebyly apriori špatné. O to víc mě mrzí, že -  aspoň pro mě - jako člověk selhal, jako kněz zklamal a jako politik se přecenil. Důsledky jeho činů, nebo nekonaní, řekněme v případě deportací (židů - pozn. red.) se hodně podepsaly na dějinném povědomí obyvatel Slovenska.

Nebylo nikdy přiměřeně sebevědomé, a to teď nemám na mysli arogantní, nafoukané, ale sebevědomé. Tím pádem je potom hodně zranitelné. Utíká k těm velmi zjednodušujícím a zjednodušeným modelům vnímání vlastní minulosti. Protože nejistota je velmi špatný rádce...

Celou tu svou knihu jsem začal psát proto, abych si pro sebe našel odpovědi právě na tyhle otázky. A jak bych já obstál? Dospěl jsem do stádia, kdy jsem se snažil co nejpřesněji položit otázky sobě i čtenářům. Ty, na něž by tehdy bylo potřebné si odpovědět.

Dnešní doba, myslím si, nás staví do podobných situací. Opět si musíme najít postoj, díky němuž se dokážeme sami sobě podívat do očí i za patnáct dvacet let. Prostě žít tak, aby se naše děti nemusely za nás stydět.

Ani ta minulá doba nenastala ze dne na den... Přišla plazivě, po milimetrech. Šlo o takové vaření žáby. Důležité je včas si uvědomit, zachytit ty nebezpečné signály. Máme tu výhodu, že jsme bohatší o zkušenost našich dědů. Otázka je, zda dokážeme výhodu zužitkovat. Věřím, že kdybych musel podobné otázky řešit tehdy, se svým založením, vnitřním nepokojem, který ve mně žije, tak bych kladl minimálně odpor tomu jednoduchému, zdánlivě jasnému řešení jako jsou netolerance a totalita.

Lidé, kteří nemají jako koníček budování a pěstování historické paměti, někdy potřebují dodat - nechci, aby to vyznělo vulgárně - jakýsi historický polotovar, názor, od něhož by se mohli odrazit, že ten jejich postoj se teprve začíná formovat. Po celou totalitu jsme museli k tomuhle mlčet. Byl to vojenský zločinec a hotovo. Což bylo v příkrém rozporu s tím, že ho část lidí vnímala jako mučedníka za slovenskou věc. Vstupovala do toho hlediska národní, politická, ideologická.

Žádná diskuse, kultivovaná veřejná debata o Jozefu Tisovi, zatím neproběhla... Musím ale s lítostí zároveň konstatovat, že Slováky nezajímá. Osmdesát procent Slováků se vám k němu, k jeho postavě vůbec nechce vyjadřovat... Přitom to může bránit fašizujícím, totalitním tendencím. Právě krajní pravice se Jozefem Tisem zaštiťuje, čímž mu dělá medvědí službu.

Včera jsem jel přes Nitru. Na benzínové pumpě jsem se dostal do kontaktu s jedním ze členů téhle strany. Měl to hrdě napsané na tričku. Byl to mladý člověk, velmi nevýrazný. Ve tváři měl vepsaný strach, zlost a jakousi apriorní nedůvěru vůči světu... Když si uvědomíme, že má (ĹSNS - pozn. red.) kolem osmi, devíti procent voličů, tak to je přesně ta část obyvatelstva, kterou najdete v každé zemi...

Vždy, když se zjeví nějaký „mesiáš“, někdo, kdo nabídne laciné sliby, tak se k němu tihle nešťastníci přikloní. Má pak zelenou, vítězí... Nechci je urážet, nevážit si jich. Ale nevěřím, že je mezi nimi člověk, který dokáže zodpovědně uvažovat o své budoucnosti, o budoucnosti svých případných dětí. A který si v téhle straně, v její ideologii neléčí především svá osobní traumata.

Věřím a doufám, že příští rok. Už jednám s vydavatelstvím Větrné mlýny. A těším se dokonce na překladatele, kterým by měl být Jan Antonín Pitínský.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: