Ztrátou dcery pro ni skončil svět, pokusila se o sebevraždu. Teď hledá pravdu o střelbě na fakultě

„Moje dítě šlo před Vánocemi jenom do školy a už se z ní nevrátilo,“ vzpomíná Šimůnková. „Pro mě skončil svět. Moje Eliška byla moje všechno, celý vesmír, měla jsem jenom ji a žila jen pro ni. Takže můj život skončil, protože skončil život mojí dcery,“ řekla Novinkám.

Za Eliškou chtěla nejprve odejít a krátce po tragédii se pokusila o sebevraždu. Pak se ale rozhodla bojovat a aktivně se zapojit do zjišťování všech okolností jedné z největších tragédií v novodobé české historii.

Od té doby patří mezi nejhlasitější kritiky postupu a chování policie v souvislosti s loňskou tragédií a míní, že dodnes není zodpovězena řada otázek a nevyšla najevo celá pravda. Na svou frustraci, hněv, a především žal má Lenka Šimůnková právo – ztratila své jediné dítě.

„I po roce ve mně převládají pořád ty samé emoce: žal, nepochopení, vztek, neskutečná bezmoc, frustrace, zloba a hněv. Ale také prozření a ztráta růžových brýlí, protože jsem nějakým způsobem věřila v náš systém, že funguje. Beru to tak, že nikdo neochránil mou dceru a nikdo ani nepomohl mně v následujících dnech. Nikdo se se mnou nechtěl bavit,“ řekla Novinkám energická žena.

Okolnosti tragédie a především toho, co jí předcházelo, se nadále snaží zjistit už raději sama. V policii má naprostou nedůvěru. Domnívá se, že pátrání po vrahovi před střelbou policisté podcenili a nezvládli a snaží se zamlčet pravdu.

Někteří lidé – zejména policejní šéfové – podle ní ve funkcích nemají co pohledávat. „Měli by být potrestáni za to, že vám lžou do očí. Ale padání hlav nikdo nechce, každý si bude držet svoje křeslo,“ nebere si Šimůnková servítky.

„Mám spoustu otázek. Některé nebyly vyslyšeny a další se nabalují. A nemůžete to uzavřít, dokud nemáte všechno zodpovězené,“ vysvětluje, proč nutně potřebuje jednoznačné a pravdivé odpovědi.

Ve svých vzpomínkách se vrací k tragickému dni. Když se o střelbě dozvěděla, okamžitě sedla v domovských Čelákovicích v okrese Praha-východ na vlak směrem na Prahu.

„Dojela jsem na Masarykovo nádraží a odtamtud doběhla ke škole. Po celou dobu jsem volala své dcerce, která mi nezvedala telefon, volala jsem opakovaně i policii s tím, že se mi prý ozvou. Jak čas plynul, nikdo mi nevolal, přestože jsem jim i nabízela poskytnutí fotografie své dcery. Takže nulová komunikace,“ neskrývá rozhořčení Šimůnková.

Před fakultou stála podle ní spousta policistů a také intervenčních krizových pracovníků, kteří jí nabídli to, aby si s nimi šla sednout do kavárny do tepla na čaj. „To ale nebylo pro mě dostačující. Nepotřebovala jsem pít v kavárně čaj, ale aby se mnou někdo komunikoval o situaci ohledně mé dcery. Nikdo to neudělal,“ popsala Novinkám matka Elišky.

Přiznává, že se opakovaně pokoušela do budovy fakulty dostat na vlastní pěst, ale vždy ji policisté odchytili a dovnitř ji nepustili. „Co jsem si myslela? Že vlezu dovnitř a Elišku tam někde najdu,“ přiblížila své tehdejší pocity Šimůnková.

Zhruba v deset hodin večer jí intervenční pracovníci řekli, ať se sebere a jede se domů vyspat. „Kdo se pojede v takovou chvíli vyspat domů, když tam nemáte svoje dítě? Takže jsem sama začala objíždět nemocnice. Nebyl v tu chvíli nikdo, kdo by mi pomohl. Tudíž si objíždíte nemocnice a hledáte, jestli nemají neztotožněnou holčičku,“ pravila Šimůnková, podle níž byla problematická komunikace i v nemocnicích, kde s ní prý nikdo nechtěl mluvit.

K ránu se dostala na jednu z policejních služeben. Tam uvedla dceřin přesný popis včetně oblečení, osobní údaje a předala její fotografii včetně fotky tetování. A od policistů se dozvěděla tu nejhorší zprávu: Eliška je jednou z obětí střelby.

„Řekla jsem jim, že chci za svou dcerou, že ji potřebuju vidět, moci ji obejmout, ale nebylo mi to umožněno. Takže jsem musela jet domů a pak čekala až do 4. ledna stejně jako ostatní rodiče, než jsme mohli pochovat naše děti,“ poznamenala Šimůnková, že se nemohla s dcerou rozloučit. Dalších 48 hodin si pak pamatuje jen útržkovitě.

Po tragédii pro ni bylo nejhorší nastolené ticho, kdy se nemohla od nikoho dozvědět, co přesně se stalo. Byla i na policii, ale odtamtud ji prý poslali domů truchlit.

„Takže začnete obcházet přeživší studenty, kteří s vámi mluví, ale dozvídáte se jen dílčí informace vyvolávající další otázky. Až se seberete a jedete za matkou vraha, protože potřebujete ty otázky zodpovědět,“ přiznala se Šimůková k nečekanému kroku.

Vrahova matka s ní, logicky, nejprve nechtěla mluvit, ale pak se prý rozpovídala. O synovi mluvila jako o milém nevinném člověku, který by nic takového neudělal.

Šimůnková je dodnes v kontaktu zhruba s polovinou rodičů zastřelených studentů. Vzpomněla si v této souvislosti na další smutný příběh jednoho z nich, který v osudný den neměl vůbec na fakultě být. Jenže ho propustili předčasně z nemocnice a rozhodl se, že se cestou domů staví ještě v univerzitní knihovně. I on se pak stal obětí vražedného střelce.

Také ostatní pozůstalí rodiče, se kterými se stýká, nevěří policii a systému, vadí jim prý zamlčování pravdy. „Mají na to stejný názor,“ dodala Šimůnková.

Sobotní roční výročí je pro ni skličující, stejně tak i vánoční svátky, které už podruhé stráví bez své Elišky.

„Čím víc čas plyne, emoce se u mě stupňují, každý den je to jen horší,“ říká. „Pro mě se ten svět zastavil, ale pro vás pro všechny ne. Člověk kouká ven a vidí lidi, kteří mají nějaký cíl, jdou za někým, nosí dárky, chystají Vánoce. Pro mě žádné nejsou,“ povzdechne si Lenka Šimůnková. „Jen zapálím jako každý den svíčku.“