Za průstřel při útěku za hranice v roce 1989 mu přiřkli 5 500. Muže se zastal Ústavní soud

Thomas Bartsch se původně domáhal po státu téměř půl milionu korun za újmu související s postřelením a zatčením. Českoslovenští pohraničníci mu prostřelili koleno, má trvalé zdravotní následky.

Ministerstvo spravedlnosti mu přiznalo 1027 korun, což soudy posléze zvýšily na 5500 korun. Takový přístup ale senát ÚS se soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem odmítl posvětit, když rozhodl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces i práva na soudní ochranu.

Po zásahu ústavních soudců se případ vrátí k soudu prvního stupně. „Bude na obecných soudech, aby po tomto kasačním zásahu ÚS navázaly na svá dosavadní skutková zjištění a již přijaté právní závěry a znovu se pokusily nalézt spravedlivou výši odškodnění, kterou lze stěžovateli v rámci soudního řízení přiznat,“ stojí v nálezu.

Podle ústavních soudců utrpěl Bartsch zranění za mimořádných okolností, které odůvodňují případné zvýšení odškodného oproti dobové vyhlášce. Justice musí nyní znovu případ řádně posoudit, a ne pouze slepě aplikovat vyhlášku z roku 1965 o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání.

„Nelze stavět na srovnatelnou úroveň situaci, v níž na stěžovatele stříleli pohraničníci a zranili jej, a okolnosti vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání – jakkoliv k tomu znění předmětné vyhlášky svádí. Stěžovatel musel násobně více duševně strádat, když si nemohl být jistý, jaká kvalita ošetření mu bude poskytnuta jako osobě, která se dopustila deliktu politického charakteru. Pokud by nedošlo v krátké době k pádu komunistického totalitního režimu, mohl očekávat další postih tehdejší vládnoucí mocí,“ dodali soudci.

„Svoboda pohybu a pobytu patří do skupiny přirozených práv člověka, do níž by mělo být veřejnou mocí zasahováno jen v nejnutnějších případech. Je totiž jedním z předpokladů svobody jednání člověka jako tvůrčí a myslící bytosti. V období totalitní vlády jedné strany od února roku 1948 do ledna roku 1990 však stát používal trestný čin opuštění republiky k nejhrubšímu porušování zákonnosti,“ upozornil soudce Šimíček.

Událost se odehrála v červenci 1989. Bartschovi tehdy bylo 23 let, byl občanem tehdejší Německé demokratické republiky a chtěl se dostat na Západ. Poté, co jej pohraničníci zranili, odvezli jej do nemocnice a později předali východoněmeckým bezpečnostním orgánům.

Muž byl po převratu rehabilitován, a tím se mu otevřela i možnost žádat odškodné. „Stěžovateli přitom nelze klást k tíži, že svůj nárok uplatnil až s časovým odstupem řady let. Uplatnění nároku vázaného na poškození zdraví bylo dříve deformováno celkovým pohledem na jednotlivce. Zájmy a potřeby jednotlivce byly hodnoceny pouze jako prostředek jiných cílů. Teprve později začala veřejná moc vnímat jednotlivce a ochranu jeho zájmů jako smysl a důvod své existence. Až v tento moment se dostal jednotlivec do popředí před státem,“ popsal Šimíček.