Velké případy české kriminalistiky: Dva životy za ibalgin

Toho dne byla obloha zamračená, a i když nemrzlo, panovala v ulicích Trutnova nevlídná zima. Ustaraná žena spěchala do bytu svých rodičů ve Strojnické ulici. Před pár minutami jí volala pečovatelka, která denně vozila starým manželům jídlo. Dnes ale neotevřeli.

Když žena odemkla dveře bytu, zděsila se. Její rodiče, devětaosmdesátiletá matka a o šest let starší otec, bezvládně leželi na chodbě v tratolišti krve. Přivolaní záchranáři odvezli těžce raněného muže v kritickém stavu do nemocnice, ženě už nebylo pomoci.

Po záchranářích do akce nastoupili policisté v čele s vyšetřovatelem Michalem Hynkem. Jedno bylo mužům zákona jasné hned. Množství krve svědčilo o obrovské brutalitě útoku. Očividně se v tomto případě nejednalo o žádnou „domácí zabijačku“ s následným sebevražedným pokusem. „Už z toho důvodu, že na místě činu chyběly vražedné nástroje,“ vzpomíná po letech Hynek.

Jenže kdo by měl zájem na vraždě stařečků, kteří žili tichým a spořádaným životem? „Neměli žádné konflikty a žili si tak nějak pro sebe,“ říká vyšetřovatel. V úvahu tedy připadal třetí častý motiv vraždy - loupežné přepadení. Jenže tu byl jeden problém: z bytu se nic neztratilo. Na svém místě zůstaly veškeré cennosti, které manželé měli, včetně finanční hotovosti.

Jediným vodítkem, které policisté měli, byla míra brutality, s níž byla dvojice seniorů zavražděna. Manželé utrpěli množství bodných ran do břicha i v oblasti krku. Ženě ještě vrah roztříštil hlavu nějakým tupým předmětem. To nasvědčovalo tomu, že odporný čin spáchala osoba pod vlivem návykových látek. A shodou okolností domovní výslechy odhalily, že jeden takový problémový narkoman v domě bydlel.

Jako školák s oblibou šikanoval mladší a slabší spolužáky. Vychodil pouze základní školu a od té doby nikde nepracoval. Kromě kouření marihuany si navykl i na tvrdší omamné látky, na které sháněl peníze všelijak.

Ne, osmnáctiletý Tomáš Vít nebyl žádný beránek. Sousedé ho podezřívali i z opakovaných krádeží v domě. To ráno navíc svědci mladíka spatřili, jak ve spěchu odchází z domu krátce poté, co se vraždy měly odehrát.

Pro muže zákona se Vít rázem stal podezřelým číslo jedna a okamžitě po něm začali pátrat. „Kolegové z Trutnova prohledávali okolí autobusového nádraží, kde narazili na partičku mladých lidí, která tam seděla na parovodu u řeky Úpy,“ vzpomíná Hynek. Nejenže Víta znali, byl to dokonce jejich kamarád. A podle toho, co říkali, se nechoval zrovna normálně. Zničehonic prý vytáhl nějaké klíče a zahodil je do řeky. To bylo dost podivné i na skupinu lidí koketujících s drogami.

„Někde jsem je našel. Nejsou moje, takže je mi to jedno,“ měl jim odpovědět Vít, když se ho ptali, proč to dělá. Nezapomněl se jim rovněž zmínit o tom, co se stalo před pár hodinami v domě, kde bydlí. „Řekl, že u nich v baráku se stal průser, že mu někdo ubodal souseda,“ líčí rozhovor mladíka s kamarády kriminalista.

Pokud se Vít domníval, že ho snad budou jeho kamarádi krýt, přepočítal se. I pro komunitu narkomanů bylo podezření z vraždy příliš silnou kávou na to, aby svého kumpána zapřela. Ještě to odpoledne se ocitl v poutech a zamířil na policejní služebnu k výslechu.

Nesnažil se ani zapírat a rovnou se bez projevu jakékoli lítosti k brutálnímu činu přiznal. K překvapení vyšetřovatelů začal vinu za události, které se staly, svalovat na důchodce. Jediné, co po nich prý chtěl, byl ibalgin proti bolestem hlavy.

Vysvětloval policistům, že si ráno zakouřil marihuanu. Udělalo se mu mdlo a černo před očima, jak se mu to prý občas stává. Léky proti bolestem hlavy tohle většinou spravily, a tak se Vít vydal zaklepat na dveře svých sousedů.

Nejprve mu otevřela stará žena. U té nepochodil a dveře mu zabouchla před nosem. Zabušil tedy na dveře podruhé. To už šel otevřít její manžel. Ani on se s Vítem nehodlal příliš dlouho vybavovat. Tentokrát byl ale mladík připraven, a když chtěl důchodce dveře zavřít, rychle strčil nohu mezi futra a vnikl do bytu.

Události poté nabraly poměrně rychlý spád. „Vít tvrdil, že poškozený na něj vytáhl nůž,“ říká Hynek. To měl být ten kritický okamžik, který prý v mladíkovi vzbudil agresi.

Během policejní rekonstrukce pachatel bez emocí a zcela chladnokrevně popisoval, co následovalo pak. Ledová lhostejnost šokovala i jindy poměrně otrlé policisty. „Takže jsem mu takhle zespoda chytnul zápěstí a vytočil ho, abych mu ten nůž vzal z ruky,“ popisuje klidným hlasem na videozáznamu z policejní rekonstrukce Vít. „Načež jsem ho pak bodnul do břicha,“ dodává.

Následovalo ještě dalších pět ran do břicha a jedna do krku. V tu chvíli přispěchala muži na pomoc jeho manželka s holí v ruce. Proti rozzuřenému mladíkovi však devětaosmdesátiletá žena neměla sebemenší šanci.

„Bodnul jsem ji do břicha, ale nejsem si jistej, jestli to nevykryla rukou,“ líčí na videu Vít. Pak ještě přidal jednu ránu do krku. „Aby nekřičela,“ uvedl později u soudu. Krvácející žena opravdu umlkla. Zatímco ztěžka oddychující vrah přemýšlel, kam ukrýt těla, důchodkyně se z posledních sil pokusila dostat z bytu a přivolat pomoc. Podařilo se jí pouze dobelhat ke schodišti. Vít ji několika rychlými kroky dostihl a surově těžce zraněnou ženu odtáhl zpět do bytu.

„S kladívkem v ruce jsem jí pak dal několik ran zezadu do hlavy,“ řekl suše policistům dvojnásobný vrah. Umírající manžele ponechal jejich osudu. Na místě činu rychle poklidil a zamkl za sebou, aby těla zavražděných manželů hned tak někdo neobjevil. K sobě do bytu odnesl nůž a kladivo. Doma se převlékl a vyrazil pryč zbavit se vražedných zbraní. Jeho útěk však neměl dlouhého trvání, ještě to odpoledne skončil v poutech.

Dříve než došlo k soudu, prohrál v nemocnici svůj boj o život těžce raněný důchodce. V listopadu roku 2012 tak Tomáš Vít usedl na lavici obžalovaných obviněn z dvojnásobné vraždy spáchané zvlášť trýznivým způsobem. Hrozilo mu dvacet let, ale ve hře byl i výjimečný trest. „Nečekal jsem, že umřou. Myslel jsem, že jen budou ticho a na všechno zapomenou,“ hájil se.

Státní zástupkyně Lenka Faltusová požadovala nejvyšší možný trest - doživotí. Vraždy spáchal obzvlášť surovým způsobem. Dříve už byl třikrát trestán za majetkové a drogové delikty. To vše stihl v pouhých 18 letech. Důležitou roli sehrály i znalecké posudky. Znalci označili Víta za nenapravitelného agresora s výraznou poruchou osobnosti, který je egocentrický a závislý na drogách.

Závěry posudků? Možnost resocializace je minimální. V okamžiku, kdy byla před soudem čtena jeho výpověď, vrah nevydržel nápor nervů a zkolaboval.

Byly to snad výčitky svědomí, nebo vidina toho, jaký trest ho čeká? To už se asi dnes nikdo nedoví. Stejně jako skutečný důvod, proč Vít k sousedům šel. O pravém motivu měli vyšetřovatelé i psychiatři pochybnosti. „Mysleli jsme si o tom své,“ dodal vyšetřovatel Hynek s tím, že nejpravděpodobnější verze je ta, že Vít se původně vydal k seniorům loupit. Jelikož bylo ale vrahovo doznání jediná verze událostí, museli se vyšetřovatelé spokojit s ní.

Na rozsudku, který vynesl soudce hradeckého krajského soudu Luboš Sovák, to ale stejně nic nezměnilo. Soud označil mladíkovu výpověď za účelovou a nevěrohodnou. „Neprojevoval po činu ani během vyšetřování lítost, ještě dělal cynické vtípky,“ vysvětlil Sovák během čtení rozsudku, kterým poslal mladíka doživotně za mříže.

„Myslím, že trest doživotí je moc vysoký, já bych si dal 30 let,“ prohlásil Tomáš Vít, aniž by hnul brvou. Proti verdiktu se na místě odvolal. Avšak těsně předtím, než případ začal projednávat Vrchní soud v Praze, písemně své odvolání stáhl. Že by se v něm opravdu hnulo svědomí? Kdo ví.

Nyní si Tomáš Vít odpykává trest ve valdickém vězení, ze kterého už s největší pravděpodobností nevyjde. Těžko někdy někomu sdělí pravé důvody, které ho k vraždě dvou bezbranných a nevinných lidí vedly. Nejspíš je totiž neví ani on sám. O tom, jak nevyrovnaným a prapodivným člověkem je, svědčí i fakt, že během provádění znaleckých posudků sdělil psychologům nesmyslně jména tří osobností, které uznává: Havel, Komenský a Hitler.