Článek
Jak uvedl soudce Pavel Benda, trestné činnosti se dopouštěla v době od dubna roku 1998 do konce roku 2000.
"Zpronevěřila se svému povolání účetní, postavila se nesolidně vůči osobám, které jí poskytly práci a výdělek," řekl s tím, že finance obžalovaná postupně převáděla nejen z účtu divadla, ale i soukromého konta Karla Heřmánka. Drobnou částku rovněž odčerpala z občanského sdružení Adria, v jehož čele herec stojí a kterému také dělala účetnictví.
Suma nakonec skončila na účtech obžalované a jejího manžela.
Omluvu nemocí soud neuznal
Borovičková u soudu své podvodné jednání netajila. Přiznala nicméně jen manipulaci se zhruba třemi milióny korun. Svůj skutek navíc omlouvala tím, že tak jednala pod vlivem sdělení, že trpí rakovinou. "Dnes mě to moc mrzí. Měla jsem pocit, že mi utíkají roky, že to se mnou bude špatné, chtěla jsem si přilepšit. Byla jsem přesvědčena, že zemřu," uvedla již na počátku hlavního líčení.
Soudce Benda však včera její argument zpochybnil. "Je pravda, že obžalovaná trpěla onemocněním, ale jednání se dopouštěla již delší dobu před tím, než se o něm dozvěděla," konstatoval. Borovičkové totiž lékaři diagnostikovali chorobu až na konci roku 1999, zatímco podvádět podle rozsudku začala již mnohem dříve. Podle současných lékařských zpráv je zdravotní stav obžalované dobrý.
Záhadou zůstává, kam se poděly všechny peníze. Zhruba šestset tisíc prý sice rodina Borovičkové investovala do společných nákladných dovolených na jih, nicméně o zbytku není známo nic. Obžalovaná totiž v současné době na účtech nemá téměř nic a pobírá pouze invalidní důchod.
Její rodinní příslušníci také mnoho k případu, natož k financím, neřekli. Manžel se prý domníval, že peníze plynou z Borovičkové několika povolání. Syn obžalované Michal Lukeš, který je generálním ředitelem Národního muzea, odmítl vypovídat.
Škodu těžko nahradí
Advokát včera pro svou klientku požadoval snížit trest ještě pod sazbu, která se pohybuje v rozmezí 5 a 12 let. Odůvodnil to mj. upřímnou lítostí, kterou obžalovaná projevila a její dřívější bezúhonností.
Soud však k tomuto kroku nepřistoupil a rezolutně ho odmítla ve své závěrečné řeči i žalobkyně Helena Čapková když uvedla : "To zde rozhodně nepřichází v úvahu, protože obžalovaná nejeví snahu nahradit škodu, kterou způsobila. Ani ze strany rodinných příslušníků, kteří si společně s ní peníze užívali, nebyla snaha se s poškozenými dohodnout."
Soudce Benda jí přesto náhradu škody v plné výši uložil jako povinnost. Obžalovaná v souvislosti se svým majetkem hovoří pouze o chalupě, kterou by mohla poskytnout.