Stát ji připravil o rodiče, vysoudila přes milion

Loni šlo o nejvyšší jednorázovou částku, kterou resort vyplatil za chyby státního aparátu. Neobyčejný příběh Johanny dokládá, jak šlendrián a možná i úmysly komunistického státního aparátu dokázaly člověku naprosto změnit osud. Johanna se narodila v roce 1974 matce z chudých poměrů, která svého partnera opustila, aniž by mu o svém těhotenství řekla.

„Všichni jí radili, ať nechá miminko v porodnici,“ vypráví Johanna, co se jí podařilo zjistit o tom, co se dělo po jejím narození.

"Ona souhlas s adopcí nedala, pouze v porodnici řekla, že by mě chtěla dát adoptovat, a to není totéž, jelikož to byla jen myšlenka, zvažovala svou situaci, ale žádný ústní ani blanketový souhlas, jak se uvádí v soudnim spise o adopci, nedala," vysvětluje Johanna.

Do porodopisu nicméně uvedla i jméno biologického otce. Jenže úřady jej o narození dcery nezpravily a dítě se po 23 dnech dostalo do péče adoptivní rodiny.

Neinformování otce byl prohřešek i proti tehdejším zákonům. O několik měsíců později, v roce 1975, již patřila adoptivním rodičům i z úředního hlediska. Soud totiž rozhodl o osvojení s tím, že otec je neznámý a matka dala k osvojení souhlas.

Na život v adoptivní rodině Johanna nevzpomíná v dobrém, setkala se tam prý s násilím a manipulacemi. Dnes se svojí adoptivní matkou v kontaktu není. Později navíc vypátrala, že ještě před adopcí měla být žena, která ji dostala do péče, trestána za ublížení na zdraví. V 18 letech se pak měla od adoptivní matky dozvědět, že byla adoptovaná. „Kdyby ta adoptivní rodina byla normální, kdybych se tam cítila dobře a oni mě milovali jako osvojené dítě, tak by mě možná ani nenapadlo pátrat po svých pravých rodičích,“ říká Johanna.

Po čase našla svoji biologickou matku, která zanedlouho zemřela, a později i svého otce. Při objevování svého původu přišla na další zvláštnosti: do 15 let údajně nebyla hlášena v evidenci obyvatel, na jiném úřadu ji zase vedli jako mrtvé dítě. Johanna se domnívá, že tehdy k její adopci pomohly styky a známosti jejího otčíma, že byla předmětem jakéhosi pokoutného obchodu, jakými se v éře komunismu spousta věcí řešila.

Vzhledem k mizerným vztahům s adoptivní rodinou s ní chtěla zpřetrhat i oficiální vazby, získat pravdivý rodný list a osvojení z roku 1975 jako nezákonné zrušit. A zde začal souboj s úřady, po nichž chtěla, aby svoje chyby napravily. Ke zrušení osvojení totiž neexistovala legislativa.

„Když jsem přišla k soudu, soudce mi řekl, že jsem v právu, že vidí to pochybení, ale procesně nemám bez zákona šanci uspět, a že je to předem prohrané,“ vzpomíná.

Setkávala se zejména s neochotou řešit její případ. „Všem to bylo jedno, když se jich to netýkalo,“ shrnuje jednání s úřady i řadou politiků. Díky kontaktům s poslanci nicméně vystoupila na semináři politiků s odborníky na práva dětí.

„Myslím, že jsem tam řekla důležitou věc. Že tu chybí zákon, že jsem živá bytost, a ne věc, která dostala na doživotí adopci, navíc protizákonně,“ říká. Svojí aktivitou skutečně přispěla ke vzniku paragrafu, který od roku 2014 umožňuje adopci zrušit, pokud byla v rozporu se zákonem.

V roce 2015 soud v Karlových Varech vydal přelomový rozsudek, kterým osvojení Johanny zneplatnil. Zcela vyhráno však nebylo, úřady si žádaly další dokumenty a potvrzení. Následně proběhly testy DNA, další soudní rozhodnutí konečně uznalo otcovství biologického otce, po matrikách si pak Johanna vyběhala změnu jména.

„Bylo to hrozné, ani nevím, jak jsme to všechno zvládli,“ přemítá. S biologickým otcem navázala hezký vztah, prý by si ji vzal do péče, kdyby o jejím narození tehdy věděl.

Za „zpackaný, zamotaný život“, jak jej označuje Johanna, zažádala spolu s otcem stát o finanční satisfakci. Opět ale narazila na neochotu úřadů. Donutit je musela justice. Prvostupňový soud předloni rozhodl, že Johanna má získat od státu 1,2 milionu korun a její otec 300 tisíc korun za to, že ztratili šanci žít spolu a že osud ženy se mohl ubírat jiným směrem.

Resortu spravedlnosti, který v podobných sporech stát zastupuje, se však částka zdála vysoká a odvolal se. Vystačit si podle něj měla s omluvou tehdejšího ministra Roberta Pelikána.

Městský soud v Praze se Johanny zastal. Podle něj nad křivdou, která z právního hlediska trvala čtyřicet let, od roku 1975 do roku 2015, a která ovlivňuje život Johanny dodnes, nelze mávnout rukou, i když se jej dopustil komunistický státní aparát.

„Některé majetkové křivdy z doby nesvobody byly restituovány. Není důvodu, aby křivdy způsobené nerespektováním práva na soukromí a rodinný život z doby nesvobody neměly být odškodněny demokratickým právním státem,“ napsal do verdiktu z loňského května předseda senátu Aleš Šťastný.

Za těžkou psychickou a morální újmu písemná omluva podle soudu zdaleka nestačí a potvrdil, že ministerstvo musí peněžité odškodnění vyplatit. Přestože vyhrála bitvy proti úřadům, vyrovnat se s křivdami je pro Johannu stále obtížné.

„Peníze nic nevynahradí. Já jsem skončila v invalidním důchodu, protože těch let trápení, co jsem to všechno zjistila, na mně bohužel zanechalo zdravotní následky. Podepsalo se to na mně po všech stránkách,“ uzavírá.