Starka z vazby: Moje zatčení je politická objednávka

Víceméně dobře. Chovají se tady ke mně slušně, nemůžu si na nic stěžovat. Samozřejmě až na to, proč jsem tady. Což dnes zcela jistě považuji za politickou objednávku.

Jsem v pořádku, alespoň doufám. Vodí mě čtyřikrát denně na inzulin, lékaři jsou v pohodě.

Samozřejmě je to pro mě velká změna. Vstávám jako doma, tedy před šestou, jak jdu na první inzulin. A potom takové ty zdejší běžné věci: hlášení, pošta, vycházka, inzulin a tak pořád dokola. Večerka je ve 21.00, ve 22.00 dostávám inzulin a zase je den za mnou... Jinak v rámci možností cvičím, dělám tak pět set kliků denně. Na vycházce se snažím ujít okolo 3500 kroků, abych měl nějaký pohyb.

To není, pane redaktore, nuda, to je naprostá bezmoc. Já jsem tady na základě slohového cvičení policejního informátora Lojzíka Hrdličky. Nic proti mě nemají a ani nemůžou mít, nemám s tou věcí nic společného. Vracíme se někam k padesátým létům.

Mám na cele televizi s úhlopříčkou 12 centimetrů. Chytnu jen ČT1 a dost mi zrní, ale jsem šťastný i za to. Teď už odebírám i denní tisk a mám možnost si přečíst knihy. Čtu hodně.

Já nejsem náročný strávník. To víte, že nejlepší kuchař je moje manželka. Ale sním tady, co mi přinesou, a divil byste se, některá jídla jsou výborná. Jednou týdně si můžu nakoupit nějaké potraviny. Jsem na jogurty, sýry, pomeranče. To si můžu dovolit. Změna je to, že já vlastně nikdy nevěděl, co která věc stojí. Takže když jsem si chtěl najednou koupit 100 známek, tak mě paní, co chodí po obědě s nákupem, upozornila, že je to 750 korun, tedy 7,50 za známku. No a tady je limit 1000 korun na týden. Takže jsem to musel zredukovat a naplánovat si stravu a potřeby na týden dopředu, což je pro mě změna. Ale aspoň si koupím jen to, co potřebuju, a doufám, že mi to vydrží i v civilním životě.

Přemýšlím hodně a o všem. Uvidím, jak tu budu dlouho, ale určitě vím, že některé věci ve svém životě změním. Musím je změnit.

Už jsem vám to napsal v jedné odpovědi: že je to politická hra a že to dost dobře nechápu. Jeden poradce jednoho člověka napsal v denním tisku, že teď je třeba otevřít "ty kauzy" a zavřít "ty lidi", takže tato kauza, která byla odložena, se otevřela s velikou pompou. Vrtulník, zásahovka, televize.

A v neposlední řadě reklama, že se zatknul ten největší lump Starka. To jméno je pro reklamu této monstrózní akce dobrý tah... Usilovnou mravenčí prací naší policie se našel utajený svědek Lojzík Hrdlička a ten slyšel od dvou lidí, jak to bylo. No a teď měl po čtyřech letech potřebu všechno sdělit policii, což také udělal. A to stačí k tomu, aby vás v tomhle státě obvinili a dali na vazbu. Opravdu, padesátá léta se vrátila...

Asi ve dvou třech případech. Viděl jsem ho, když byl Radovan Krejčíř ve vazbě. Takže vztah žádný.

S Radovanem, alespoň si myslím, jsme byli vždycky v pohodě. Viděli jsme se minimálně čtyřikrát v týdnu. Chodil jsem k němu domů, stejně jako on přijel za mnou do Příbrami. Myslel jsem si, že ten vztah vadil lidem, kteří mu pouštěli žilou. Třeba jeho ochranka, kterou režíroval bývalý policista Vávra a stála ho majlant. Tak je vystřídali normální kluci, které jsem znal z boxu, a podle mě ušetřil Radoval Krejčíř na nákladech tak 60-70 procent. A to samozřejmě těm lidem vadilo, proto jeho hecovali, když byl na vazbě, že za únosem jeho otce stojím já.

Když se Radovan vrátil z vazby, tuto věc jsme si vysvětlili. Vzal si jiné lidi, které jsem měl jako ochranku, a já získal mocné nepřátele. Věřte mi, ti policisti jsou velmi provázaní, je to jako všude v každém jiném kšeftu a já jim vzal zlaté vejce, respektive slepici, která jim ta vejce snášela. Všem vyhovovalo, že byl Radovan ve vazbě. Oni měli práci a dobře placenou, jenže on je všechny převezl a dostal se z vazby domů. Těchto lidí se pak zbavil. Platil jim za informace a zjistil, že zbytečně.

No a o to tady přece šlo! Aby široká veřejnost viděla perfektní práci policie v přímém přenosu s dobrým komentářem. To byl záměr. Pozor: ti chlapi, co mě zatkli, ta URNA nebo jaká to byla jednotka, ti udělali svoji práci perfektně, těm nemám co vytknout. Ale ten, kdo takový zákrok podepsal, je buď "duševní invalida" a měl by se nechat léčit. Nebo dostal příkaz odněkud, nevím odkud, aby tohleto provedl. Kdo to nařídil, asi nebude nikde podepsaný, ale to je, pane redaktore, prase chlap.

V neděli jsem se vrátil ze čtyřdenní cesty z Korsiky. Byl to rodinně-pracovní pobyt, navštívil jsem fotbalové korsické derby Ajaccio-Bastia. Moc se mi tam líbilo, hlavně proto, že tam se mnou byla manželka. Dlouho jsme nikde spolu takhle v klidu nebyli. Cestovali jsme s dobrým kamarádem Julou Kramaričem a jeho ženou. Fakt parádní výlet. Ale chci jasně říct, že bych nikdy nikam neutekl, to mi věřte. Jsme hrdý, že jsem Čech. Tady je můj domov. Neměl jsem důvod někam utíkat, protože jsem nic zlého neudělal, ale víte, co se říká: "Jediná věc, která se na světě nedá prokázat, je nevina."

Samozřejmě že bych normálně přišel. Ale kdybych tam dorazil normálně, bez toho divadla, tak by to nesplnilo účel. Tak by na mě žádný soudce vazbu nedal. I když tady nevím, ale chci tomu věřit.

Proti mě není a ani nemůže být jediný důkaz, jen ta výpověď utajeného svědka Hrdličky. Nic jsem nespáchal a s věcí nemám nic společného. Samozřejmě teď bude policie slídit a něco na mě hledat. Ale to už dělají strašně dlouho jen proto, že jsem spolupráci několikrát odmítl. Nikdy jsem necítil potřebu být policejní informátor. Chci svůj život dožít podle svého a se svými blízkými a svou rodinou. Jsem nevinný, ale to, že jsem zde jen pro jednu výpověď policejního informátora, svědčí o tom, že je velký zájem mě tady udržet co nejdéle.

Získávám je z tisku a od mého právního zástupce JUDr. Kramariče. Myslím, že vím, jak funguje, respektive co funguje a co ne. Nedaří se nám, ale je třeba se s tím vyrovnat: udělat přes zimu dobrou přípravu a pokusit se o záchranu. Co pokusit, zachránit se v první lize. Mužstvo na to určitě má, potřebuje prostě jedno vítězství a trochu víc štěstí.

Tak to mi udělalo fakt radost. Ať to je, jak to je, mám ty svoje kluky rád. I když jim to teď nejde, chtěl bych jim touto cestou poděkovat.

Co to je šlape, když u toho nejste? Je to o vás bez vás. Ale myslím si, že tak výbornou ekonomku, jako mám já, má málokdo. A i ostatní lidi, oni vědí, koho myslím, jsou v pořádku a já jim přeju, ať to zvládnou. Do některých věcí se zapojila i moje žena Kateřina a to ať se má každý na pozoru, protože Katka je velikej bojovník.

Nevím, určitě je to zvláštní situace. Ale snažím se, aby hráči dostávali pokud možno včas mzdy. V tomto směru to funguje a díky pár přátelům, opravdu přátelům, ještě fungovat bude. Všem moc díky. Teď se vlastně ukáže, kdo člověku pomůže, když to skutečně potřebuje.

To je jednoduché. Jsem úplně odříznutý od čehokoliv. Jezdí za mnou můj právní zástupce JUDr. Kramarič, to je moje jediné spojení s mou rodinou. A jsem šťastný, že ho mám, a musím poděkovat jemu a všem těm ostatním právníkům za to, co pro mě dělají. Za čtrnáct dnů jsem napsal domů třináct dopisů. Bohužel moje pošta musí k mému vyšetřovateli nebo ke státnímu zástupci, ti to musí cenzurovat a pak poslat dál. To samé, když někdo píše mně. Takže čekám nějakou poštu od svých nejbližších a moc se na ni těším. Ale prostě vím, že ti lidé mi jí pošlou až v ten nejzazší termín. Pokud ji vůbec pošlou.

Zatím ne. Jeden z důvodů vazby je písmeno B, to abych neovlivňoval svědky. Já sice žádné neznám, ale takový je fakt. Mám ale podle zákona nárok na návštěvu a moc se na ni těším. Měl bych ji mít někdy teď v prosinci. Sice pod dohledem, ale chci si na svoje nejbližší alespoň sáhnout ze vzdálenosti jednoho metru.

Na celou svou rodinu: na manželku, která toho teď má moc a já jí toho strašně dlužím. To zjišťuju až tady. Taky na syna, kterému bylo sedmnáct, a teď vím, že s ním musím být častěji. Na dceru, i když je v sedmadvaceti dospělá, ale taky mi samozřejmě schází. Na mojí mámu, které bude osmdesát let a musela se dívat na ten cirkus: černý uniformy, černý kukly, černý samopaly, plnej dům policajtů... Taky na moji tchyni, babičku Marušku, která mi vždy držela palce.

Mám taky úžasného psa stafforda, papouška jménem Arnold, kterej mě občas rozčiluje, ale taky to je moje rodina. Kvůli všem těm, co jsem jmenoval, tady budu bojovat s tím nepřítelem, který je mocný. Ne mocný silou nebo duchem, toho bych se nebál, ale mocný mocí. Arogance moci je šílená a mně nezbývá doufat, že právníci, kterým věřím, bitvu vyhrajou. A že soudce, i když bude pod tlakem, rozhodne správně. Věřím, že když jsem nic neudělal, půjdu domů. Jen nevím kdy.

Zažil jsem toho hodně. I spoustu nepříjemných věcí. Pochoval jsem syna v jeho devatenácti letech. Rodiče by neměli pohřbívat svoje děti, ale stalo se. Krátce nato mi zemřel otec, na kterého často myslím. Pochoval jsem svého tchána, který byl vynikající člověk. Už jen kvůli těm chlapům, který jsem měl rád, se musím prát dál. Zůstali jsme s mým synem Janem jako jediní chlapi v rodině, on je tam venku teď sám. Ale já jsem tady ještě neumřel! Žiju a chci se rvát dál. Pokud dá bůh, tak chci žít dlouho a tuhle bitvu vyhrát. Denně se modlím, aby tomu tak bylo a já šel domů. Vím že ten den přijde, protože jsem nevinný.