Článek
Spor nakonec skončil až u Ústavního soudu, který rozhodnutím zveřejněným v těchto dnech definitivně nárok na odškodné odmítl.
Případ se začal psát v létě 2019. Chlapec měl toho roku v září nastoupit do první třídy, jenže matka v souladu s doporučením pedagogicko-psychologické poradny a klinického psychologa požádala o odklad. Otec byl proti a chtěl, aby syn do školy začal chodit.
Protože škola nemá žádnou pravomoc spor rodičů řešit, rozhodla přerušit řízení o odkladu do konce srpna s tím, aby se rodiče buď dohodli, nebo aby dodali soudní rozhodnutí. Jenže ani jedno rodiče neudělali, a tak škola dva dny před koncem srpna rozhodla, že chlapec v souladu s doporučením odborníků nastoupí až za rok.
Škola neměla sama rozhodnout
Otec se rozhodl bránit, rozhodnutí školy napadl u soudu a spor dovedl až k Nejvyššímu správnímu soudu, který mu v srpnu 2021 vyhověl s tím, že rozhodnutí školy bylo chybné. Senát sice uvedl, že má pochopení pro svízelné postavení školy v situaci, kdy bylo nutné vědět jistě, jestli chlapec nastoupí, nebo ne, ale ani za takové situace neměl ředitel sám rozhodovat.
„Vyjde-li najevo neshoda rodičů v otázce odkladu povinné školní docházky, je zapotřebí, aby ředitel školy přerušil řízení o žádosti o odklad a vyčkal na soudní rozhodnutí ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti,“ vysvětlili soudci a připomněli, že školní docházka je povinná a dítě se v pozici rukojmího ve sporu rodičů nesmí dostat do situace, že by mu vzdělání bylo odepřeno.
Navíc zákon pamatuje na situaci, kdy dítě nastoupí, ale pak vyjdou najevo důvody pro odklad. „V takovém případě může ředitel školy se souhlasem zákonného zástupce žákovi dodatečně v průběhu prvního pololetí školního roku odložit začátek plnění povinné školní docházky na následující školní rok,“ dodali soudci.
A teď budete platit…
Vyzbrojen rozsudkem Nejvyššího správního soudu se otec začal domáhat pro syna odškodného ve výši 1,1 milionu korun po ministerstvu školství s tím, že jde o satisfakci za následky nezákonného rozhodnutí o odklad školní docházky.
U soudů ale tentokrát nepochodil. „Neprokázal vznik majetkové škody. Úvahy o ušlém zisku v důsledku zkrácení ekonomické aktivity či nižšího příjmu ze starobního důchodu byly pouze hypotetické. Nelze předjímat, jaká bude životní realita dítěte. Mezi tvrzenou škodou a nezákonnými rozhodnutími tak chyběla příčinná souvislost,“ rozhodly soudy.
Neuspěla ani námitka o stigmatizaci či narušení vrstevnických vazeb. „Z převážné části lékařských a odborných zpráv vyšlo najevo, že odklad byl v zájmu dítěte. Podle soudu by bylo dítě ve skutečnosti stigmatizováno v opačném případě, pokud by nastoupilo k základnímu vzdělávání v době, kdy na to nebylo dostatečně připraveno,“ dodaly soudy.
Muž se ještě verdikt pokusil zvrátit ústavní stížností, v níž namítal řadu porušení základních lidských práv. U senátu se soudcem zpravodajem Zdeňkem Kühnem ale nepochodil. Soud bez veřejného jednání stížnost jako zčásti nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou odmítl.