Soud 72 let starý případ kolaborace neotevřel, nové důkazy na to nestačily

Právní zástupce navrhovatelky se snažil rozsudek zvrátit novými důkazy, podle kterých neměl odsouzený muž nic společného s nacistickým režimem a proces byl vykonstruovaný.

„Jde zejména o svědecké výpovědi pamětníků týkající se dnes již zemřelého pana Čady a jeho činnosti během nacistické okupace, jejichž náplň je v přímém rozporu s obviněním z podpory nacistického hnutí a kolaborace,“ uvedl advokát Robert Plicka s tím, že tyto nové svědecké výpovědi přitom vyšly najevo až po skončení trestního řízení a po právní moci rozsudku.

Podle názoru krajského soudu nově předložené důkazy pro povolení obnovy řízení nestačí. „Ať už ale byla motivace pana Čady, jaká byla, tak bohužel podle těch důkazů, které máme k dispozici z původního spisu lidového soudu, zakládají to jeho jednání, pro které byl odsouzen. Ani nové důkazy v podobě čtyř zápisů o výpovědích svědků, kteří, ať už z jakýkoliv důvodů, nevypovídali v původním řízení, nemohli ve spojení s předešlými důkazy zvrátit původní rozhodnutí o vině a trestu,“ uvedl předseda senátu Jan Špeta.

Upozornil na to, že řízení před lidovým soudem proběhlo v rámci tehdy platných trestněprávních předpisů. „Je nám jasné, jaká byla doba v roce 1948. Je ale zjevné, že mimořádný lidový soud se zabýval případem podrobně, neboť za těžší zločiny, za které byl pan Čada veřejným žalobcem u soudu popotahován, byl zproštěn viny,“ dodal Špeta.

Soudce uzavřel, že po lidské stránce podaný návrh chápe, ale pokud jde o stránku právní, tak zákonné podmínky pro obnovu řízení splněny nebyly.

Majitele zámečnické dílny v Chrástu u Plzně, jemuž by dnes bylo 127 let, soud uznal vinným zločinem proti státu a vyměřil mu za to tříletý trest těžkého žaláře zostřeného tvrdým lůžkem. Podle rozsudku se protizákonného jednání dopustil tím, že za protektorátu, kdy vyráběl součástky pro německý zbrojní průmysl, oznamoval příslušným úřadům absenci svých zaměstnanců, jejich chabé nasazení či kázeňské prohřešky, čímž je přinutil k vyšším pracovním výkonům pro válečnou mašinérii nacistického Německa.

Sám obviněný živnostník tehdy u soudu řekl, že po zastavení mírové výroby si musel požádat o zařazení svého podniku pod zbrojní průmysl a následně mu bylo nařízeno, aby vyráběl součástky ke střelným zbraním a pístní kroužky pro lokomotivy říšských drah. Svým zaměstnancům se snažil vysvětlit, aby práci nesabotovali, jinak si všichni společně ponesou následky perzekuce ze strany okupantů.

Zprávy o porušování kázně ze strany některých zaměstnanců neodesílal úřadům z důvodu úmyslné kolaborace, ale proto, že dílna musela podávat pravidelná hlášení, aby nebyla ze strany okupantů stíhána a její pracovníci pak na základě zlovůle nepřišli o zaměstnání jako takové. V těžké situaci učinil podle svých slov rozhodnutí, o němž byl v dané chvíli přesvědčen, že je menším zlem, a to i za cenu toho, že bude ohrožena jeho pověst.

Lidový soud ale toto jednání Josefa Čady vyhodnotil jako úmyslně činěné kroky ke zlepšení výroby, aby se ostatní zaměstnanci báli a zvýšili tak svůj výkon pro německé válečné účely a na podporu nacismu.

Nová svědectví měly podle advokáta Plicky naopak prokázat, že Josef Čada byl čestným a laskavým člověkem, který nikdy neodmítl nabídnout pomoc těm, kteří ji potřebovali.

Plicka má za to, že celý proces s Josefem Čadou byl po nástupu komunistického režimu v roce 1948 účelově vykonstruován tehdejšími vysoce postavenými místními členy KSČ, kteří chtěli Čadu zbavit jeho majetku, aby jej následně uzmuli sami pro sebe.

Případem se už jednou zabýval Vrchní soud v Praze, a to v roce 1992, kdy zamítl stížnost pro porušení zákona v neprospěch obžalovaného, kterou podal bývalý generální prokurátor. Ten poukázal především na to, že odsuzující výrok byl výsledkem tendenčně provedeného vyhodnocení důkazů poplatného tehdejší době. Podle vrchního soudu ale úvahy lidového soudu měly oporu v provedeném dokazování a odpovídaly tehdejšímu právnímu pořádku a platným zákonům.