Šéf pražských vyjednavačů: Řešíme teď víc mladých v problémech

Ke kolika případům pražští policejní vyjednavači v poslední době jezdí?

Zatímco v roce 2021 jsme měli na území Prahy třicet případů s vyjednáváním, loni už to bylo dvakrát víc, celkem tedy šest desítek. A letos do poloviny října už je to osmdesát případů. Například jeden kolega měl hned šest případů s vyjednáváním jen v posledním týdnu. Nárůst je enormní a vliv má na to spousta faktorů.

Můžete je vyjmenovat?

Nelze ukázat prstem na jednu konkrétní věc. Hrají v tom roli společenské pohyby a vlivy, byl zde během pandemie covidu lockdown, lidé byli izolovaní, měli omezený pohyb, řada z nich přišla o práci. Stres dopadající na celou společnost dopadal i na jednotlivce a enormně narůstal. Poté přišel strach z válečného konfliktu.

Jak se tento strach odrazil na častějších výjezdech vyjednavačů?

Lidé prožívají existenční strach na základě celosvětových událostí, které se k nim dostávají skrze mediální prostor, což může být například i válka na Ukrajině.

Jsou tedy mezi lidmi, ke kterým jedete, v současné době častěji i cizinci, například právě Ukrajinci?

Je mile překvapující, že nárůst počtu cizinců není takový, jaký bych očekával. Když vznikl konflikt na Ukrajině, tak jsme se na to připravovali a dopředu jsme domlouvali kontakty na tlumočníky.

Tudíž očekávali jsme tento nárůst, ale očekávání se naštěstí nenaplnilo.

Změnilo se věkové rozložení těch, u kterých jako vyjednavači zasahujete?

Je tam významně víc mladých lidí, přibylo jich přibližně o dvacet procent. Navíc se stále snižuje jejich věk. Například minulý týden byl kolega volán k případu dívky, které bylo teprve deset let. Chtěla spáchat sebevraždu kvůli problémům ve škole. Nakonec to však dopadlo dobře.

Klesá tedy věkový průměr lidí, ke kterým vyjíždíte?

Dá se říct, že z naší zkušenosti na území Prahy se průměrný věk snižuje. Teď je to kolem třiceti let a tendence je nadále klesající.

Jaké jsou důvody u mladých, že chtějí spáchat sebevraždu?

Ve většině případů se projevuje jejich pocit, že nepatří do této společnosti, že je nepřijímá, ani jejich vrstevníci, nefungují jim vztahy v rodině. Tihle mladí cítí obrovskou osamělost uprostřed velké společnosti a také to, že jim nikdo nerozumí.

Jak se vám daří je přesvědčit? Jste úspěšní?

Naštěstí i přes nárůst počtu případů naše úspěšnost vyjednávání neklesá a přesahuje významně devadesát procent.

Stalo se vám v poslední době, že ten člověk sebevraždu přece jen spáchal?

Tuto zkušenost za poslední dobu v Praze nemáme, což je dobře. Buďto je přesvědčíme, nebo zasáhne připravený tým policistů. Úspěšnost vyjednávání neznamená vždycky, že nám ta osoba otevře dveře a vyjde ven.

Děje se i to, že po nějaké době vyjednávání je rozhodnuto o zákroku, protože jednání nepřináší nejlepší možný výsledek, tedy dobrovolné otevření dveří. Nicméně se daří poutat pozornost toho člověka na vyjednavače, který se snaží zklidnit jeho emoce, a díky tomu dotyčný nemá sebedestruktivní chování. Ale může to tedy skončit zákrokem, nicméně i to bereme za úspěch vyjednávání, protože se ten člověk nezabil.

Říká se ale, že když člověk skutečně chce spáchat sebevraždu, tak to udělá, ne?

Je to jeden z velmi rozšířených mýtů, které panují kolem sebevražd. Naše zkušenost je jiná – ti lidé to opravdu chtějí udělat, ale hraje tam silnou roli například pud sebezáchovy. Oni jsou sice mentálně, vnitřně rozhodnutí sebevraždu spáchat, ale tento pud je zastaví.

Měli jsme takového člověka, který chtěl skočit z hradeb Vyšehradu, vždycky se rozeběhl, ale na poslední chvíli se zastavil. Poté se sám na sebe rozčiloval, bouchal se do nohou, že ho zastavují, i když to chce udělat.

V dopisech na rozloučenou se pak často dozvídáme, že tito lidé mají ambivalentní pocity. Chtějí stoprocentně zemřít, ale zároveň by chtěli žít, ale jiným způsobem než dosud, jenže nevědí jak. Jejich přáním není vlastně umřít nebo žít, nejraději by zmizeli.

Tohle řeší do poslední chvíle, kdy se tyto hlasy mezi sebou bijí. A pokud do toho je schopen přijet vyjednavač a posílit tu vůli nechtít umřít, může začít misky vah přesouvat ve prospěch života.

Řešíte i případy související s ekonomickými problémy lidí?

Ano. Důvody, kdy je člověk v dluzích a ve špatné ekonomické situaci, tvoří celkem velké procento motivace lidí spáchat sebevraždu. Nicméně tady bych to nespojoval se současnou společenskou situací, protože tyto důvody byly přítomné i dříve, jde o dlouhodobé problémy.

Nadále platí, že hlavním důvodem lidí skoncovat se životem jsou vážné vztahové problémy?

Jako důvod nadále vedou, ale rozšířily se o to, co už jsem zmínil, že lidé mají vztahový problém ke společnosti, že se cítí osamělí a že jim okolí nerozumí.

Jsou to lidé bez rodiny a závazků?

Právě že ne. V mnoha případech zjišťujeme, že mají funkční rodinu, stabilní zaměstnání. Oni prožívají tu samotu a nefunkčnost sociálních vztahů uvnitř sebe, ale protože navenek to nevypadá, že by něčím strádali, tak pro okolí nevysílají žádný signál o pomoc. Tudíž se s nimi o tom nikdo nebaví.

Jaký zajímavý případ z poslední doby jste řešil vy osobně?

Šlo o případ, který nebyl nijak zajímavý svou náročností, ale tím, že jsem vyjednával po telefonu s osmnáctiletou dívkou, která poslala své mamince fotku, jak stojí na kolejích a čeká na vlak. Matka zalarmovala policii, jenže jsme nevěděli, kde dívka je, protože z fotky to nešlo identifikovat a ona si vypnula telefon.

Pět minut jsem se jí nemohl dovolat, poté jsem jí poslal zprávu, a když jsem viděl, že byla doručena, ihned jsem znovu volal. Ona v tu chvíli pořád stála na kolejích. Pro mě to byl obrovský tlak v tom, že jsem nevěděl, kde je, a nemohli jsme tudíž zastavit vlaky a netušili, kdy nějaký pojede.

Tam šlo asi o minuty, že?

Přesně tak, byl to časový pres. Moje hlavní snaha byla dostat ji nejdřív z akutního nebezpečí, tedy z těch kolejí, což se mi podařilo.

Potom jsem s ní vyjednával asi dvacet minut, aby se na koleje nevrátila a naopak šla domů. To se nakonec povedlo, a než došla k sobě domů, celou dobu jsem s ní hovořil. Když už byla doma a ještě chvíli jsme spolu mluvili, uslyšel jsem zvonění u domovních dveří. Byla to policejní hlídka, kterou zavolala maminka, když viděla dceru, jak se vrací zpět domů.

A když zazvonili, dívka mi do telefonu řekla: „Už je tady policie, tak děkuju, že jsme si mohli takto popovídat, ale řeknu vám jednu věc – já to stejně udělám.“

Takže pro mě to nebylo vítězství, protože i když se mi podařilo ji vytáhnout z akutního ohrožení, ta její věta na konci byla velice autentická, emocionální a já jsem jí věřil.

Zjišťoval jste si zpětně, jak to s dívkou dopadlo?

My toto neděláme. Osobně to mám jako součást duševní hygieny, že se dál nezajímám o naše případy, protože se nechci dovědět, že jsme s někým dlouhou dobu vyjednávali, přemluvili ho, ale jemu se pak třeba nedostalo takové péče, jakou by zasluhoval. V této souvislosti mě napadá další případ.

O koho se v něm jednalo a o jaký šlo problém?

Z balkonu chtěla skočit třináctiletá dívka, a to kvůli problémům ve škole a problémům s rodiči, kteří tlačili na její výkon ve škole. Nebyla schopná dosahovat takového výkonu, jaký její rodiče požadovali, což byl důvod, pro který se chtěla zabít. Podařilo se nám ji zachránit a informovali jsme rodiče. Jejich reakce byla ale negativní, že to, co udělala, byl projev slabosti. Nebyli vůbec schopní přijmout nebezpečí, které jí hrozilo, a pořád byli orientovaní na výkon. A já jsem věděl, že ona se vrátí do prostředí, ze kterého utíkala, a nedojde k žádné změně.

Žiju ale v optimistické naději, že ve většině případů se těmto lidem dostane takové pomoci, aby se jim život proměnil v lepší. Zmíním případ, kdy se to stalo.

A bude to vzpomínka s dobrým koncem?

Ano. Zhruba dvacetiletá dívka chtěla v Prokopském údolí skočit ze skály. Před příjezdem vyjednavačů s ní vedla krizovou komunikaci kolegyně z hlídkové služby v Praze II a navázala s ní dobrý vztah. Poté přijeli naši lidé i kolegové z URNA a společnou prací a vyjednáváním, které trvalo jedenáct hodin, se podařilo slečnu přesvědčit, aby neskákala ze skály.

Když jsem se pak nedávno bavil s tou kolegyní z hlídkové služby, tak mi říkala, že tato paní jí za půl roku telefonovala, děkovala, co pro ni policie na místě udělala. Díky tomu získala jiný úhel pohledu na život, přestala brát drogy, podařilo se jí najít práci, vztah a teď je šťastná. Takže žiju v pozitivní naději, že takto to dopadne ve většině případů. Tento jsem zmínil i ve své knize, kterou jsem před pár dny vydal.

Co bližšího můžete říci o této knize?

Ve spolupráci s redaktorkou Markétou Nekolovou z nakladatelství Albatros jsem napsal knihu rozhovorů „Vyjednavač“. Bavím se v ní o některých známých případech, které jsem řešil. Ukazuju na nich, jakým způsobem vyjednavači pracují, jaké jsou naše taktiky a strategie, naše motivace, myšlenky, pocity.

Jde o to, aby měla široká veřejnost možnost uvidět, že policie má i nástroje k tomu, jak řešit situace bez použití síly, a jaké techniky se dají použít v krizovém nebo třeba také obchodním vyjednávání či v našich těžkých osobních komunikacích.