Článek
Po kolika dětech za rok pátráte?
Do systému pátrání po osobách zavedeme přibližně 1400 dětí ročně. Ale oznámení, že se ztratilo dítě, máme třeba dvacet denně. Většinou se najdou během několika minut nebo hodin, a proto ani nepropadnou do systému.
Nevyřešené případy si nesete domů, policista cítí dluh vůči rodičům
Jaké jsou v tomto směru typické případy?
To jsou právě případy, kdy dítě nedorazí ze školy domů, nevrátilo se večer od kamaráda, malé dítě se ztratilo z dohledu v nákupním centru a podobně. Jde o prvotní oznámení rodičů, kteří přišli z práce a dítě není doma. Nejprve sami zavolají do školy, kamarádům, na kroužky, kam to dítě chodí. A když se to nevyjasní, obrátí se na policii, což je správně.
A děti, které se rychle nenajdou a dostanou se do systému pátrání?
Do toho systému propadnou například cílené útěky, když utečou z domova před nějakým problémem, za kamarády nebo za něčím lepším. Tady se bavíme o dospívajících a dětech starších deseti let.
Chlapec si spletl Pohled a Pohleď. Hledala ho rodina i policie
Další kategorií jsou případy, kdy je to dítě někde s jedním z rodičů, který toho druhého krátí na jeho právech. A ten rodič, který nemá přístup ke svému dítěti, ho pak nahlásí jako pohřešované.
Jak postupuje policie po nahlášení pohřešovaného dítěte? Přece jen už asi dokážete na počátku odhadnout, jestli jde o potenciálně nebezpečnou situaci, nebo jen o zaběhnuté dítě v obchoďáku.
Musíte nejprve rozlišit, kdo se ztratil, tedy jak staré to dítě je, jestli má nějaké zdravotní omezení, jestli je třeba hendikepované. To je potřeba nejprve zohlednit. Dále v jakém prostředí se ztratilo. Když se ztratí dítě z venkova během výletu do města, tak je to větší problém. A naopak u dětí z města, když se ztratí v přírodě.
Denně máme kolem dvaceti hlášení o ztracených dětech
Kdežto když jsou děti z dané lokality, tak ve svém prostředí umějí žít.
Samozřejmě se zohledňuje počasí. Je něco jiného pátrat po někom venku v přírodě teď v létě, nebo v zimě, když je minus dvacet. To jsou všechno faktory, které bereme v úvahu.
Policie rovněž zohledňuje pozici oznamovatele, tedy kdo se o dítě zajímá, ne vždy je to rodič. Všechny věci si musíte poskládat a pak podle toho policie nasazuje síly a prostředky.
Poměrně krátkou dobu existuje mobilní aplikace Echo, která má právě pomoct policii při pátrání po dětech v ohrožení. Zatím si ji stáhly pouze tisíce lidí. Už vám pomohla přímo v nějakém případu?
Mohu říct, že určitě jednou jsme kladně reagovali na ohlasy lidí, kteří si dítěte všimli díky aplikaci. Ta aplikace Echo má bohulibé poslání, je to super věc. Jenže narážíme na to, že nejde o zábavnou aplikaci, která vás bude bavit dnes a denně. Vlastně čím méně dětí se tam objeví, tím lépe. Ale řada lidí si řekne: Má cenu si ji stahovat, když dítě v ohrožení se tam objeví dvacetkrát za rok?
Aplikace ECHO pomáhá při pátrání po pohřešovaných dětech
Nicméně aplikaci beru jako nástroj k okamžitému informování veřejnosti, jelikož hledané dítě se v ní objeví bezprostředně poté, kdy ho policista zavede do našeho systému. Tím se informace dostane k části veřejnosti, která má zájem pomáhat, všímat si svého okolí a je ochotná se nějak zapojit do pátrání. Samozřejmě že se to ale dá i zneužít jako každá jiná další věc.
Jak to myslíte?
Když to přeženu, tak kdyby opravdu někdo dítě unesl, únosce by okamžitě věděl, že policie už začala intenzivní pátrání. A stává se, že i některé děti to své zmizení z domova berou jako zábavu. Někam se uklidí a pak se kamarádům chlubí, že se po nich pátralo. Ale vy při prvotním oznámení nevíte, jestli je to legrace, nebo opravdu problém.
Mě v posledních týdnech aplikace upozornila hned na dvě děti, ale těch pohřešovaných je o dost víc. Co rozhoduje o tom, které dítě se v ní objeví?
Vezměte si situaci, kdy víme, že se dítě ztratilo v dané lokalitě v Praze, a stoprocentně víme, že nešlo jinam. I když ho dáme do kategorie dítě v ohrožení, tak se stejně v aplikaci neobjeví, protože nemá význam informovat veřejnost v celé republice.
Tělo nalezené ve Svratce patří pohřešovanému mladíkovi
Zkrátka to zveřejnění tímto způsobem má nějaká kritéria. Uvedu nedávný příklad z Brna, kdy chlapeček spadl do řeky a nemohli ho najít. Množily se dotazy novinářů, proč tenhle kluk není v aplikaci. Jenže my jsme věděli, že spadl do řeky. Nebyl důvod, aby celá republika viděla, že se ztratil ten a ten chlapeček, byť o tom média stejně informovala.
Jak se promítají prázdniny do pátrání po dětech? Máte víc práce?
Samozřejmě toho máme víc. Trochu se v tomto období mění složení hledaných dětí. S obdobím prázdnin tu máme rizikovou kategorii dospívajících dětí, které mají ukončenou základní školu a mají nastoupit na střední, tudíž si myslí, že jsou rázem dospělí.
Totéž se středoškoláky, začnou prázdniny a řeknou si, hurá, někam jedeme. Přicházejí neshody s rodiči, mezi kamarády, první lásky a počasí pobytu venku nahrává. Typicky jde o koncerty, festivaly, kempy, kam je rodiče nechtějí pustit. Potomek nesouhlasí, tak se sebere a řeší si to po svém.
Kamarádi uspořádali hon na poklad. Chtějí lidem zlepšit náladu po pandemii
Dlouhodobě evidujeme v tomto období nárůst cílených útěků z domova a ty děti se vždycky najdou. Kvůli epidemii se spousta kulturních akcí nekonala, děti seděly doma, takže pochopitelně po zábavě teď budou mít větší hlad.
Kde je podle vás hranice či moment, kdy už se má rodič obrátit na policii a kdy třeba zbytečně panikaří?
Pečlivý rodič, který se stará, začne panikařit okamžitě. Na tom není nic špatného, protože se vám ztratí někdo blízký, máte o něj strach a panika je namístě. Když rodič zpanikaří, tak nereaguje racionálně. I přesto je důležité zachovat trochu chladnou hlavu, prověřit obvyklá místa, kde by dítě mohlo být, přemýšlet, jestli se taková věc už stala v minulosti, jestli dítě nemluvilo o nějakém kamarádovi, společenské akci, na kterou se chystalo s partou přátel a podobně.
Nejprve ta místa projdu, zavolám známým. Když je to bezvýsledné, obrátím se na policii, která má dost sil a prostředků, aby vše prověřila i za vás. Důležité je, že k vám přijde policista s profesionálním nadhledem, který má nějaké zkušenosti s pátráním. On nebude zatížen emocemi jako rodič, začne posuzovat věci reálně, dokáže pak říct, nebojte se, nejspíš ho takhle najdeme, což se zpravidla potvrdí.
Setkáváte se s rodiči, kteří toho vlastně o svých dětech moc nevědí?
Taky se stává, že rodič nahlásil ztracené dítě, ale v podstatě neví, jestli bylo doma, nemá přehled, s kým se kamarádí, kam chodí. Zkrátka uvnitř rodiny vázne komunikace – a pak až třeba ráno zjistí, že dítě ani večer nepřišlo domů.
Dochází k únosům dětí cizími lidmi? Zda je takové to strašení typu „někdo tě na ulici sebere“ založené na realitě?
To jsou spíše mýty. Samozřejmě to zcela vyloučit nemůžete. Není od věci mít se na pozoru a děti si hlídat, učit je ostražitosti, aby opravdu nemluvily s cizími, aby se vyvarovaly kontaktu s cizí osobou někde na opuštěném místě. Naštěstí tyto případy za poslední léta nemáme. Občas se objevují podobné kauzy, ale vždy se ukázalo, že to byl nějaký výmysl, že dotyční tím kryli útěk a podobně.
Anonym pohrozil útokem na děti ve školkách, policie rozjela manévry
Nicméně když se nedaří dítě najít třeba v prvních 24 hodinách, situace je určitě emočně vypjatá ze strany rodiny. Jak náročné to je pro kriminalistu, nosí si takové případy domů?
Jasně. Čas hraje velkou roli. Jak jsem říkal, když pátráte po dítěti v přírodě v mrazech, tak bojujete s časem. Pak i pět hodin může znamenat problém. Velký tlak cítíte rovněž v případech, kdy dítě má nějaký hendikep nebo potřebuje životně důležité léky.
První hodiny jsou skutečně stěžejní. Může být nasazeno velké množství techniky a lidí, všechno se vyhodnocuje. Obvykle se večer pátrání přeruší a pokračuje se brzy ráno. Takže ano, domů si to nesete. A hlavně ty nevyřešené případy, kterých sice moc není. Ale policista si říká, že má dluh vůči rodičům, byť to tak není, protože policie vždy udělá maximum.
Řekl jste, že nevyřešených případů je minimum. Když se dlouhodobě nedaří dítě najít, jak dlouho policie po něm pátrá?
Pátrá se pořád. Uvědomte si, že pro rodiče je policie v podstatě poslední nadějí. Kdo jiný pomůže? Prostě policie vždy udělá maximum a má na to síly a prostředky jako žádná soukromá bezpečnostní agentura. Nás si lidé prostřednictvím státu platí a jde nám o zájem občanů, což je nalezení živého zdravého dítěte.
V podstatě se pátrá, dokud jsou poznatky, že alespoň nějaká šance je. Samozřejmě existují i určitá zákonem daná pravidla. To znamená, že aktivní pátrání čili pátrací svazek se vede dvacet let od vyhlášení pátrání. Pak ta věc sice přejde do archivu, ale to neznamená, že by se nad ní zavřela voda.
Jednou za rok za dva se k tomu policista vrací a prověří nové poznatky. Když není vůbec nic nového, tak se na ten případ můžete alespoň podívat pohledem současných policejních postupů.
Je nouzový stav, tak ti dceru nedám. Někteří rodiče zneužívají pandemie k boji o dítě
Jak se mění technologie, mění se i postupy. Takže na starý případ se podíváte, jestli by se nedalo například získat DNA a tak dál. I když to řeknu trochu morbidně, za pět deset let se mohou najít kosterní ostatky a díky tomu zjistíme, komu patří.
Jak vaši oblast, tedy pátrání obecně, nikoli jen po dětech, ovlivnila epidemie koronaviru a navazující opatření?
Pochopitelně se dotkla všech. Bylo omezené cestování, najednou byl problém jet z jednoho okresu do druhého. Lidé byli přinuceni být doma nebo museli počítat s tím, že narazí na policejní kontrolu. Tudíž jako hledaná osoba nebudete záměrně jezdit všude, jako by se nic nedělo. Mezinárodní lety byly omezené, platil zákaz vycházení po deváté hodině. Pro hledané osoby tohle všechno znamenalo vysoké riziko odhalení.
Řekl bych, že z pohledu pátrače byl relativně klid. Nicméně soudy pracovaly, ukládaly nástupy k výkonu trestu, příkazy k zatčení, ze zahraničí nám nadále chodily evropské zatýkací rozkazy, takže běžná agenda probíhala, byť v omezené míře. Oproti normálnímu stavu toho bylo zhruba o třetinu míň.
Součástí odboru pátrání je také oddělení cíleného pátrání, které je veřejnosti známé jako „lovci lebek“. Na konci května jste se mohli pochlubit významným „úlovkem“, když jste ve Spojených státech po 16 letech vypátrali Jaromíra Prokopa, posledního unikajícího člena Berdychova gangu. Jak dlouho pokračujete v honu na podobné uprchlíky?
Dlouho. Dokud nás to baví. Zkrátka pokud se stále objevují nové informace nebo existuje naděje, že nové informace se dají získat. Vy třeba víte, že dotyčný se s někým stýká, schází, udržuje kontakt s rodinou, s přáteli, tak pak ta snaha tam je.
Uprchlí zločinci v cizině se většinou prozradí návratem k trestné činnosti
Hledaní bývají často o pět kroků napřed. Ale policisté, kteří na případech dělají, do toho vkládají veškeré svoje odborné zkušenosti a znalosti. Postupně se snažíte náskok dotyčného zkracovat, až jednou budete vy o krok napřed a na pána si počkáte.
Pomohla vám v případě pana Prokopa třeba náhoda, nebo jste mu byli na stopě celé roky?
Tady se zúročila obrovská píle a trpělivost. Cílené pátrání si vybírá specifické případy, které si zaslouží zvláštní pozornost. Naši lidé naštěstí nejsou hodnoceni za to, že chytí deset lidí za měsíc, ale že dotáhnou složitý případ do konce.
Poslední člen Berdychova gangu je v rukou české policie. Skrýval se 16 let
I v případě pana Prokopa jsme měli určité informace, které se prověřují, a vy musíte být opravdu trpěliví, pořád za tím jít. Nemůžete se na to vykašlat, když to dvakrát třikrát nevyjde. Píle, trpělivost a zkušenosti jsou zásadní.
Právě v tomto případě jste spolupracovali s americkými kolegy. Vy pátrání děláte dlouho, posunula se nějak mezinárodní spolupráce policejních složek?
Opravdu hodně se zlepšila. Evropa je pro nás dnes jako sousední kraj. Lidé na těchto pozicích se často nemění, budují si osobní kontakty a mají k sobě důvěru, což je důležité.
V čem nakonec udělají uprchlíci chybu, že je po letech úspěšného skrývání dopadnete? Já bych si představil, že budu muset být co nejméně nápadný, dělat v zahraničí podřadnou práci, neupozorňovat na sebe.
Právě proto, že nejsou jako vy. To si také říkáme s kolegy, že já bych udělal tohle a tamto. Jenže oni přemýšlejí jinak. Vy byste se v první řadě ani nedopustil takového úmyslného trestného činu. Jim chybí to vzrušení, touha něco získat, být výstřední, takže se zpravidla po pěti deseti letech v zahraničí vrátí k trestné činnosti, kterou dělali tady. Jsou to lidé, kteří se nechtějí živit nenápadně a splynout s prostředím.
My hledáme zločince, kteří dělali „velkou“ trestnou činnost. To znamená, že byli zvyklí být na výsluní, rádi dávali na odiv svůj majetek a své postavení. V exilu jsou pak schovaní, stanou se z nich krysy a začne jim chybět zájem okolí, i když jen z kriminálního prostředí.
Soud poslal do vazby posledního člena Berdychova gangu
Takže se často na útěku prozradí tím, že se zase zapojí do nelegálních aktivit.
Nemůžeme paušalizovat, ale zpravidla to tak bývá. Ve většině případů se opravdu můžeme bavit o tom, že pokračují ve svém okázalém způsobu života, tedy majetek, auta, ženy. A to se donese k nám.
Roli v těchto případech hraje i konkurenční boj. Zločinecké struktury v cizině nejsou zvědavé, aby se jim tam začal roztahovat někdo z Česka. Proč to řešit násilím, když na hledaného můžete upozornit policii, která ho sebere.
Jak tito lidé reagují, když se vám po letech dostanou do rukou? Obávají se na útěku, že přijde okamžik, kdy se otočí a spatří policisty?
Právě to je to nejhorší, s čím celou dobu žijí. I když to jsou kdovíjací bombarďáci, neustále žijí s vědomím, že si pro ně kdykoli přijde policie. Každé bouchnutí okna, dveří od auta je vyleká.
Po zatčení, když opadne první nevole, že je policie chytila, tak se s nimi bavíme, kde jsme je hledali, kde se oni schovávali, porovnáváme si postupy. A oni přiznávají, že žili ve strachu, z každého měli panickou hrůzu, jestli je nesleduje.
Rodina vypsala odměnu milion korun na dopadení pachatele loupežné vraždy v Praze
Mají nervy z každého nečekaného zazvonění u dveří nebo silniční kontroly. To není jednoduché žití a psychicky jim to neprospívá. Pak zjistí, že něco si odsedět vlastně není tak špatné, a za pár let jsou volní.