Promluvte, vyzývá případné další oběti Cimického zpěvačka Fabiánová

Státní zastupitelství vrátilo kauzu Cimický policii zpět s tím, že u 26 z 28 skutků znásilnění a vydírání hrozí podle informací Práva promlčení. Co na to říkáte?

Z mého pohledu vnímám především snahu a vůli zpracovat celý spis co nejlépe. Že se spis vrátil k doplnění, je vlastně dalším důkazem toho, že se tato kauza bere vážně, a věřím, že se snad mění i obecně přístup vůči problematice znásilnění autoritou a zneužívání pozice moci.

Co se týče promlčení, možná je teď dobrá doba zamyslet se, zda mají být násilné trestné činy vůbec promlčitelné. To ale musí chtít udělat odborníci, já jsem jenom holka od divadla. Věřím, že nic není ztraceno, pokud se ke kauze připojí další oběti a svědci. Je to na nich.

Co s tím lze nyní dělat, jednáte s právníky?

Teď spíše spolupracuji s policí, ale věřím, že naše právnička Lucie Hrdá také pracuje na dohledání dalších svědků a obětí.

Proč je důležité, aby se ozvaly další oběti?

Promlčecí lhůty se během let 1980 až 2016 měnily a žalobci potřebují najít svědky a případné další oběti, aby se i nadále zachoval řetězec případů. Víte, včera mi psala jedna poškozená a zmínila, jak moc jí pomohlo podat svědectví na policii. Psala, že to pro ni byla obrovská úleva. Mám to stejně.

Kam se mohou další případné oběti obrátit?

Chtěla bych vyzvat další oběti i svědky, kteří ještě váhali, aby se ozvali Policii ČR na číslo 732 100 239. Můžete zůstat v anonymitě, vaše výpověď bude brána vážně, bude s vámi jednáno s úctou. Berte to spíše jako podání svědectví. Teď je ta správná chvíle promluvit.

Občas mi píšou i oběti, které se ke kauze zatím nepřipojily. Pochybují o tom, zda má smysl jít vypovídat, protože si myslí, že se jim vlastně „nic nestalo“, že je agresor „pouze“ fyzicky napadl a „pouze“ osahával a jim se pak třeba podařilo utéct. Byla jsem z toho upřímně v šoku.

Nikdo si nesmí dovolit vás agresivně fyzicky napadnout nebo vás pod nátlakem nutit k intimitě. Ať je to partner/ka, rodinný příslušník, známý/á, nadřízený/á, učitel/ka, lékař/ka, nebo cizí člověk. To je přece jasné. Pokus o znásilnění je trestný čin i v případě, že se oběť dokázala ubránit.

Dotklo by se vašeho případu případné promlčení?

To nemohu komentovat, stejně jako svůj případ, na policii jsem podepsala mlčenlivost.

Vyšetřování odstartoval příspěvek na Facebooku, který jste loni publikovala. Jak ten rok zpětně hodnotíte?

Jsem ráda, že jsem se ozvala. Po prvotní vlně negativních reakcí se ozvaly další oběti a svědci. Jako společnost jsme začali trochu více mluvit o nepříjemných věcech, které byly prý desítky let veřejným tajemstvím. Zametat něco takového pod koberec ale asi už dál nešlo. Vnímám, že whistleblowing (oznámení trestného činu – pozn. redakce) má smysl, i když to na začátku vůbec není snadné.

Část veřejnosti se často ptá, proč jste nepromluvila dřív?

Já ale mluvila ihned po napadení. Část veřejnosti řeší, proč jsem nepromluvila dříve, což není pravda, já mluvila. Pojďme se spíš ptát, proč tuto hroznou kauzu nezastavili lidé, kteří byli kariérně na vyšší či stejné úrovni jako agresor? V této kauze se řeší případy znásilnění a vydírání mezi lety 1980 až 2016. To je 36 let.

V době, kdy se údajně stalo první napadení, mi byly tři roky. Proč nic ne­udělali lidé, kteří o těchto kauzách po celá ta léta věděli a byli v mnohem snazší pozici než napadené? Proč se to ve společnosti „vědělo“ a přitom se 36 let nic nedělo? Je zajímavé, jak moc řešíme pochybení obětí a ne pochybení systému, který zjevně nahrává více agresorům, než chrání a pomáhá poškozené.

S kým jste po napadení mluvila?

Ihned po napadení jsem o tom řekla rodině. Doufala jsem, že mě podpoří v mém rozhodnutí jít na policii. Reakce ale byla: „Prosím tě, hlavně o tom nikomu neříkej nebo tě ten člověk zničí.“ Jelikož jsem byla zvyklá doma poslouchat, na policii jsem nešla.

Pár týdnů poté jsem se přesto svěřila lékařce, protože jsem doufala, že existuje něco jako podání stížnosti na ČLK, aby se tím někdo začal zabývat alespoň v rámci profesního odboru. To ale prý tehdy možné nebylo. Lékařka mi řekla, že o podobné situaci slyšela od svých dalších pacientek, ale že mi bohužel nemůže nijak pomoci. Byla jsem z toho hrozně překvapená.

Uvědomila jsem si, že mi asi nikdo nepomůže a že já na to v tu chvíli sama prostě nemám sílu ani pozici. Asi stojí za to zmínit, že tehdy nebyly sociální sítě. Sehnat další oběti nebylo tak snadné jako dnes. Oběti často mluvily ihned, ale asi je nikdo nechtěl skutečně slyšet a podpořit je.

Jak je třeba oběti podpořit?

Člověk má po napadení co dělat, aby se z toho vzpamatoval. Následky napadení jsou také dlouhodobé. Zamává to mimo jiné s pocitem vlastní hodnoty, člověk nemá odvahu postavit se sám za sebe. Dokázat se pak sám zvednout a najít sílu jít sám do boje může tak trvat i desítky let.

Proto je pro mě důležité mluvit o nutnosti věřit obětem znásilnění či napadení, nezlehčovat jejich příběh a pomoci jim, pokud mají sílu bojovat. Pokud oběť brzy po napadení nedostane od svého okolí podporu, snaží se to vše v sobě z pochopitelných důvodů zazdít, protože je to odporná vzpomínka, kterou v živé paměti nikdo nechce.

Moderátorka Hynková říkala, že těch 28 případů je jen špičkou ledovce. Jste ve spojení s dalšími oběťmi Cimického?

Ano, jsem v kontaktu s dalšími oběťmi a svědky.