Policisté se učí: na znásilnění má vinu i oběť

Že jde o nesmysl, se snaží veřejnosti vysvětlit hned několik neziskových organizací u nás. Jenže jak upozornil časopis Reportér, budoucí policisté se už na Policejní akademii učí z učebnice, která popisuje několik typických situací sexuálního násilí, že částečnou vinu nese i napadená žena. Navíc snižuje vinu toho pachatele, který byl pod vlivem alkoholu nebo drog.

Právo učebnici Kriminologie, 4. vydání prostudovalo. V kapitole Mravnostní delikty se například píše o masochismu oběti, kdy hrubé chování ženu vzrušuje. Nebo o provokaci ze strany oběti. „Tedy žen, které svou koketností, vtíravostí, vyzývavostí, obnažováním částí těla apod. vyprovokují v muži, často i záměrně, touhu po sexu a jeho sexuální obrazotvornost,“ uvádí se tam dále.

„Bezprostřední příčinou znásilnění nebo obecně sexuálního násilí je pak nezvládnutí pohlavního pudu mužem, který se uchyluje k násilnému vynucení pohlavního styku,“ podotýká učebnice.  Do této kategorie pak podle ní spadají ženy, které k sexu dobrovolně svolily, ale pak si to rozmyslely. Některé oběti pak podle ní následky „nadsadily“.

„Jedná se o případy, kdy poškození oběti je minimální, žena nemá žádné viditelné následky na těle, předtím již s mužem měla sexuální kontakt,“ vysvětluje se v textu s tím, že „kriminalizace sexuálního aktu má sloužit jako ospravedlnění oběti před manželem, přítelem nebo rodiči“.

O osvětu se u nás snaží například nezisková organizace Když to nechce, tak to nechce. Podle autorky tohoto projektu Johanny Nejedlové jsou oběti znásilnění velmi citlivé a na služebnách se setkávají s předsudky a stereotypy. Zažívají i to, že na zdi policistům visí plakáty s vyobrazenou nahou ženou v lascivní póze.

„Problém je s policisty na služebnách, kam přijdete. Potom když jdete za kriminalisty, kteří to přímo prošetřují, tak oni jsou lépe proškoleni,“ sděluje své zkušenosti Nejedlová. „Přesně kvůli předsudkům, které zlehčují znásilnění, ospravedlňují pachatele či házejí část viny na oběť, je na policii hlášeno tak malé procento ze spáchaných činů,“ dodává.

Souhlasí s ní i socioložka z katedry genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy Iva Baslarová. „To přesně dokazuje i ten učebnicový text. Všechny jednotlivé body ukazují, že policie, pokud používá tyto učební materiály, to nebere vážně nebo to minimálně bere na velmi lehkou váhu,“ zmínila Baslarová.

Vedoucí katedry kriminologie na Policejní akademii Petr Přecechtěl zmíněnou učebnici brání. Podle něj je to jen jeden ze zdrojů, ze kterých se jejich studenti učí, a záleží na zasazení textu do kontextu.  Upřesnil, že učebnice je strukturována na obecnou a zvláštní část a studenti se dostanou ke zvláštní části až poté, co se naučí základy, tedy o oběti, pachateli, jejich vzájemném vztahu a viktimizaci, což je proces, kdy se potenciální oběť stává skutečnou.

„Dovedu si představit, že pokud to čte laik, který nemá takový vhled do problematiky, a vytržený z kontextu přečte si jeden úryvek v jedné kapitole, tak to na něj může působit nemístně,“ dodal s tím, že sám není autorem kapitoly, takže neví, jak to autor myslel.

Na otázku, zda by v učebním textu měl být uveden jako typický příklad, že žena muže vyprovokovala, Přecechtěl odpověděl: „Jsou i takové případy. Prošel jsem praxí a můžu vám říci, že i takové případy jsou.“