Článek
Slovenka Vranská, která se příležitostně živila prostitucí, se stala obětí vraždy v Praze v noci z 31. srpna na 1. září 1933. Pachatel či pachatelé její vykrvené tělo rozřezali, části uložili do dvou kufrů a zavazadla poslali ve dvou různých vlacích na Slovensko.
Případ se celá desetiletí nedařilo objasnit, stal se tedy tzv. pomníčkem, jak se označují dlouhodobě nevyjasněné kauzy. Důvodů byla celá řada - prvorepublikoví kriminalisté měli oproti dnešním zkoumáním opírajícím se například o analýzu DNA omezené možnosti, vyšetřovatelé tehdy rovněž v některých postupech chybovali.
Policisté se k případu v posledních letech vrátili a závěr jejich zkoumání ve čtvrtek představil šéf Muzea policie Radek Galaš, podle kterého se potvrdila již několik let známá podezření, že za vraždou měla být žárlivost a pachateli že je zmíněná dvojice.
Za prvorepublikovou vraždou prostitutky Otýlie Vranské je žárlivost, myslí si historik
„Jsme na 80 procent přesvědčeni o tom, že na vraždě se přímo a významnou měrou podílel rotmistr Josef Pěkný a přímou účastnicí, ne-li spolupachatelkou byla Antonie Koklesová,“ řekl Galaš na veřejné přednášce věnované tomuto případu, kterou živě přenášel server iDnes.cz.
Policistům se podařilo najít příbuzné dnes již zemřelých podezřelých kvůli testům DNA, které provedl genetik Daniel Vaněk. Zkoumal vlasy zachované z obálek v případu Vranské a dále muže v příbuzenské linii, který se narodil v 60. letech. Genetický vzorek měli odborníci od vnuka Koklesové.
„Na drzáka jsme tam přišli, zazvonili a řekli, my si myslíme, že vaše babička Vranskou zabila, mohl byste nám dát DNA?“ popsal během přednášky Galaš.
Chtěli jsme, aby Otylka měla vlastní hrob a vrazi měli jméno.
Jenže shoda u vlasů nebyla ani s DNA Vranské, ani vnuka Koklesové. Důvodem mohly být různé kontaminace biologického materiálu, které podobná zkoumání ztěžují.
Tým kriminalistů-badatelů ale má přesto jasno. Nové zkoumání se opírá o řetězec nepřímých důkazů, který je podle Galaše tak silný, že by obstál i v současnosti v trestním řízení a před soudem.
Vrahem nebyl sadistický maniak ani se nejednalo o rituální vraždu, jak se mnohdy v minulosti u nevyjasněného případu spekulovalo. „Chtěli jsme, aby Otylka měla vlastní hrob a vrazi měli jméno. Případ už není pomníkem v pravém slova smyslu a můžeme ho považovat za objasněný,“ zmínil Galaš.