Policejní vyjednavač: Často jsme první, kdo sebevrahům skutečně naslouchá

Chtěl jsem to vždycky dělat. Poté, co jsem se dostal na zásahovku, shodou okolností odcházel kolega, který vyjednávání dělal. Místo bylo volné, takže byť jsem tam byl nově, skromně jsem zvedl ruku a říkám, že pokud o to nikdo nejeví zájem, já ho mám. A oni řekli, že dobře. Nicméně všichni vyjednavači v ČR mají k tomu své zaměstnání, například na kriminálce, v pořádkové jednotce anebo jako já na zásahovce.

Chtěl jsem být hlavně u policie. Krizové vyjednávání mě lákalo, je to kreativní a flexibilní činnost, kdy navíc můžeme pomoci člověku v krizi bez použití síly. A to tím, že mu nasloucháme, pracujeme s jeho emocemi, a to mi bylo blízké.

Chtěl jsem oboje dělat proto, že o sobě vím, že jsem schopen fungovat v obou těchto polaritách. Že když situace není na vyjednávání a je potřeba někam vtrhnout pomocí síly, jsem toho schopen. A stejně tak jsem schopen osm hodin si s člověkem povídat přes dveře a naopak to směřovat k tomu, aby síla nebyla použita.

Často se ale děje, že když někdo na mostě chce spáchat sebevraždu, přivolané hlídky toho člověka bez nějaké komunikace rovnou strhnou. V tu chvíli je to funkční řešení, protože zamezili jeho skoku.

Ne, protože toho člověka odvezou na psychiatrii a tam ho třeba ještě týž den pustí. Takže nejenže si dotyčný situaci nevyřešil, ale má navíc i zkušenost, že když někde dlouho bude, tak může někdo přiběhnout a zabránit mu v jeho úmyslu.

Tudíž když se rozhodne to znovu udělat, půjde někam, kde nebude vidět. Kdežto když s tím člověkem mluví iks hodin vyjednavač a dá mu prostor, aby našel řešení, mnohdy se stane – a děkovné dopisy, které od těch lidí potom chodí, to potvrzují – že už na sebevraždu nemyslí. A to je rozdíl mezi zdánlivě okamžitým řešením versus tím dlouhodobým, ale funkčním.

Měli jsme případ, kdy člověk hledal místo, kde by chtěl sebevraždu spáchat skokem. Rozjelo se pátrání a vyjednávání. Mluvili jsme s ním po telefonu, podařilo se ho najít a byl odvezen na psychiatrii.

Velice rychle, během pár hodin, byl ale propuštěn a v následujících pěti hodinách přišlo znovu hlášení o jeho snaze se zabít, zase jsme ho hledali a naštěstí opět našli. Potom už ho z psychiatrie za několik hodin nepustili.

Přesně takový případ jsme řešili v pondělí 14. června v Praze 6, kde psychiatricky nemocný člověk ohrožoval svou rodinu, která před ním utekla z bytu ven. On se tam zamkl, rodina zavolala na policii, přijela hlídka a ten pán jim zevnitř hrozil, že má pistoli a když kdokoli vejde dovnitř, tak bude střílet.

Byla to tedy situace, kam jela zásahovka i vyjednavač. Já jsem tam jel v rámci zásahové jednotky a za vyjednavače tam byla kolegyně. A protože pracujeme vždycky v týmu, tak jsem byl k dispozici jako druhý vyjednavač.

Mluvili jsme asi tři a půl hodiny, ale jen na tiché dveře, protože on nám vůbec neodpovídal a nereagoval. To se neděje často, že jsme mluvili, mluvili a na druhé straně bylo ticho. Nakonec ale začal mluvit a kolegyni se podařilo ho přimět, aby otevřel.

Takto ale standardně vyjednávání neprobíhají, protože cca ze sedmdesáti procent případů spíš nasloucháme, protože chceme dát tomu člověku prostor, aby ze sebe vyventiloval emoce.

Ano. Máme tu většinovou zkušenost, že když to lidé ze sebe dostanou a my jim k tomu přidáme návrhy řešení, které akceptují, je to cesta, kdy mohou pokračovat v realizaci svého funkčního života. Hraje v tom velkou roli to, že mnohdy je vyjednavač po dlouhé době první, kdo tomu člověku věnuje pozornost.

Přes telefon, pak samozřejmě tváří v tvář, když s někým jednáme na mostě nebo v okně. Pak se vyjednává přes dveře, když je ten člověk uvnitř bytu. V některých případech, když třeba vyleze na vysoký komín, lze použít i megafon.

Ano, a ta komunikace nebyla přes megafon snadná. V takových případech proto například požádáme a využíváme hasiče, aby nás vyvezli v koši blíž.

Vyjednavači jsou vždy součástí celé policejní akce, které někdo velí. Pokud rozhodne, že se vyjednávat bude, tak zjišťujeme co nejvíc informací o tom člověku a zda na něj máme telefonní číslo. Pokud ano, vždycky se primárně pokoušíme telefonovat. Když ne, mluvíme třeba přes ty dveře.

Když vyjednávání jde správným směrem, informujeme velitele a on rozhodne, jestli se v tom bude pokračovat. Jestliže tam jsou ale indicie, že vyjednávání nejde dobře, jsou připraveny náhradní varianty a může se i stát, že ten člověk začne páchat sebevraždu, a pak je potřeba okamžitý zásah.

To je minimum případů, kdy to nejde a muselo by se bezprostředně zakročit. Většinou vyjednávání dosáhne toho, že člověk upustí od svého jednání, případně je tam ze strany policie udělaný zákrok, protože vyjednavač situaci zklidní natolik, že lze toho člověka zadržet.

Ano. Nebo jsme měli v roce 2009 případ, kdy jeden schizofrenik ozbrojený nožem držel malou holčičku jako rukojmí, protože měl pocit, že je součástí jakési celosvětové hry, kdy určitá skupina lidí pronásleduje konkrétního člověka a chce ho dohnat k sebevraždě anebo ho chce zabít.

On si skrze tuto situaci vynucoval pozornost médií, chtěl, aby přijeli novináři a udělali s ním rozhovor v přímém přenosu. Chtěl jim všechno popsat a pak spáchat v přímém přenosu sebevraždu na důkaz toho, že to, co říká, je pravda.

My jsme s ním dlouho vyjednávali, ale ve chvíli, kdy on opustil na okamžik tu holčičku a začal v místnosti stěhovat nábytek, uviděl velitel příležitost ho zadržet. V rámci vyjednávání tedy přímo provedli zákrok, což bylo správně. Zachránili tu holčičku. Nic se jí nestalo, pána odvezli a později odsoudili.

On bydlel v nájmu u svých známých a ta asi sedmiletá dívka byla jejich dcera. Byl to asi můj nejtěžší případ, nejenže ohrožoval dítě, ale měl psychickou poruchu, kde nevíte, co se mu odehrává v hlavě.

Drtivá většina je demonstrování úmyslu sebevraždy, cca osmdesát procent. Velkou část tvoří tzv. barikádové situace. Občas se řeší i případy vydírání či únosu, ale to se děje minimálně.

Stává se nám to. Právě proto je důležité, aby vztah, který s tím člověkem tvoříme, byl takový, že k nám bude mít důvěru.

Mediálně známá je kauza Barbory Orlové, která v říjnu 2014 ve Žďáru nad Sázavou pobodala studentku a zavraždila studenta. Ona zhruba rok nebo dva předtím obdobným způsobem na severní Moravě vlezla do školky, tam ohrožovala děti a učitelku a tam s ní mluvila kolegyně vyjednavačka.

Nakonec se ji podařilo zadržet a byla nějakou dobu v psychiatrickém zařízení. Oni ji ale propustili, odjela do Žďáru nad Sázavou a udělala to, co udělala. U ní byla tedy ta recidiva zřejmá. Nám se ale stává, že s tím člověkem vyjednáváme za rok třeba čtyřikrát. Není to úplně běžné, ale děje se to.

Pamatuji si případ kolegy ze Zlínska, který vyprávěl, že třikrát jel takto za člověkem, který chtěl vyskočit z okna. On s ním vždy navázal dobrý vztah a sebevraždu mu rozmluvil.

Když tam jel počtvrté, tak si zase povídali a nakonec ten člověk řekl: No, mně se s tebou opravdu dobře povídá, ale fakt už život nemá dál smysl. A skočil. Bohužel vyjednavači mají i tu zkušenost, kdy jsou přítomni dokonané sebevraždě. Mně osobně se to naštěstí nestalo, ale lidem v našem týmu ano.

Nepočítal jsem to. Máme jich zhruba mezi dvaceti až čtyřiceti ročně. Já osobně jich měl desítky. A jsou i třeba čtyři případy ročně, kdy třeba musíme vyjednávat v angličtině. Zhruba před týdnem jsme řešili takový případ v Praze 1, kde se musela část čtvrti zavřít.

Bylo nahlášeno, že jsou v bytě zamčeni ozbrojení Kazaši. Oni mluvili rusky, já ne, ale domluvili jsme se anglicky. Nešlo o typické vyjednávání, protože jsme se dohodli velmi rychle.

Prvotní informace byla, že se tři Kazaši ozbrojení samopalem vloupali do bytu, kde je načapali majitelé, kteří utekli, v bytě je zamkli a zavolali policii. Informace se ale potom změnila, nešlo o zloděje, ale o nájemníky, kteří měli konflikt s nájemci. Nájemníci je ohrožovali zbraní, nájemci utekli a zamkli zvenku.

*Přijely hlídky, zásahovka, uzavřela se ulice, a rozhodlo se, že se bude vyjednávat. Do bytu jsem zavolal a během čtvrthodiny jsem se s nimi dohodl, jak bezpečně vyjdou ven beze zbraně. Oni hlavně chtěli říct policii svou verzi.

Byl to asi případ, který se stal zhruba před třemi roky v hotelu Corinthia Towers nedaleko od sídla pražské policie, kde ve 25. patře chtěl vyskočit Američan. Stál v okně. S ním jsme vyjednávali několik hodin v angličtině.

Bylo to specifické v tom, že já jsem komunikoval přes telefon a SMS s jeho rodinou v Americe a získával informace o něm, o jeho minulosti, motivaci. A přímo v místnosti s ním byl druhý kolega, který vyjednávání vedl a jemuž jsem ty informace předával.

Dotyčný byl pod vlivem alkoholu, a přestože většinou se s vyprchávajícím alkoholem zklidní emoce, tady to směřovalo opačně. Nám se dařilo pět hodin jej od toho odrazovat. Ke konci už to ale dospělo do fáze, kdy bylo zřejmé, že zbývají poslední desítky sekund před finálním rozhodnutím. Naštěstí se kolegovi podařilo ho zachytit a pomoci mu zpět přelézt.

Neděláme. Když lidé budou mít zkušenost, že je vyjednavač nějak obelhal, tak příště už se s nikým nebudou vůbec bavit. Takže ten fyzický atak a zásah od nás nehrozí.

Řešil jsem takový případ, kdy člověk byl v okně, vyjednával jsem s ním a nesl jsem mu cigaretu, kterou chtěl. Byl jsem s ním tedy v přímém kontaktu a měl příležitost ho čapnout a strhnout ho z okna, ale my vyjednavači tohle prostě neděláme. Takže jsem mu podal cigaretu, zase jsem od něj odstoupil a získal si tím u něj důvěru.

Takový případ se mi nestal.

Velmi málo. Většinou se nechtějí bavit a nechtějí být zachráněni. A jsou třeba v okně a nepřijdou nám otevřít dveře. Takže využíváme sousedů, jestli bychom mohli z vedlejšího okna či balkonu na ně mluvit, abychom je viděli.

U mě osobně si to nevybavuji, ale jsou takové případy, viz zmíněná kauza ve Žďáru nad Sázavou, kde náš kolega nasadil svůj život za to, že bude propuštěna zraněná dívka. Útočnice Orlová na to přistoupila s tím, že dívku propustí, ale nechá si tam toho vyjednavače. On se dostal bezprostředně do ohrožení a také ho tím nožem zranila. Promáchla ve chvíli, kdy proti ní zakročili policisté, a pořezala ho.

Bylo to osm hodin s paní, která chtěla spáchat sebevraždu. Byla v okně, měla pořezané ruce, vypila do toho ještě Savo, takže udělala všechno pro to, aby zemřela. Nicméně její tělo bylo naštěstí velmi odolné a vydržela.

Jsou ale kolegové, kteří vyjednávali i 36 hodin. To se stalo v Královéhradeckém kraji, kde vyjednávali s psychicky nemocnou ženou, která se chtěla zabít jateční pistolí. Nakonec se unavila, byla v polospánku, čehož využila zásahová jednotka a zdržela ji.

Byla umístěna na psychiatrii, ale propustili ji. Přišla domů, rozloučila se s rodinou, odešla nahoru do svého pokoje a tam spáchala sebevraždu. Byla, bohužel, ten případ recidivy.

Vztahové problémy. Rozchod s celoživotním partnerem, nefunkční rodinné vztahy, k tomu se přidruží finanční problémy, zdravotní komplikace nebo v mnoha případech po rozvodu odmítání dětí.

Ano, občas se stane, že třeba týrané ženy nechtějí mluvit s mužem, byť by to s nimi myslel sebelíp. Ale jak mají špatnou zkušenost, tak s mužem hovořit odmítnou.