Článek
Dvojí metr se ale inspektorům vůbec nelíbil a na celou věc začali pohlížet jako na diskriminaci spotřebitele podle místa bydliště, což je závažný správní delikt.
„Když jsme procházeli kolem kasy, paní z okénka nás zarazila a ptala se, zda jsme z Velhartic. Když jsme řekli, že ne, chtěla po nás deset korun. Vysvětlovala to tak, že za vstup do areálu hradu se platí 30 korun, ale když se jde jen do restaurace, tak je poplatek třetinový. Z jejího vyjádření dále vyplynulo, že místní lidé mohou projít do hospody zadarmo, pokud se prokážou speciální kartičkou od kastelána,“ popsal Právu průběh kontroly Milan Zahn z plzeňského ředitelství ČOI.
Protože v ten den nebyl přítomen kastelán, inspektoři jej požádali o vysvětlení později. „Tvrdil, že prominutí vstupného za průchod nádvořím se týká jen těch lidí z obce, kteří se podíleli na opravě bývalého hradního pivovaru, v němž se zmiňovaná restaurace nachází,“ pokračoval Zahn.
Prominutí poplatku bylo opodstatněné
Po posouzení celé situace došli inspektoři k závěru, že prominutí poplatku u tohoto úzkého okruhu osob je morálně a eticky opodstatněné vzhledem k jejich dobrovolné činnosti spojené s opravou hradního objektu.
„Tím nebyl naplněn příslušný znak diskriminace spotřebitele, neboť disproporce mezi spotřebiteli není na základě pouhého místa trvalého bydliště, ale také z konkrétního důvodu, kterým je vykonání již zmiňovaných pracovních aktivit na záchraně hradního pivovaru,“ vysvětlil Zahn s tím, že inspektoři kastelánovi doporučili, aby své zaměstnance v pokladně lépe poučil o interpretaci této slevy.
Starosta Velhartic Pavel Prosr o žádné výsadě místních lidí za práci na hradě neměl tušení.
„Vím jen to, že pokud měli Velhartičtí zájem, tak dostali od kastelána kartičku, která je opravňuje k volnému vstupu na nádvoří. Já jsem ji před časem dostal také, ale ještě jsem ji nevyužil. Nejde ale o nic oficiálního, žádná smlouva mezi obcí a správcem hradu na to neexistuje,“ doplnil starosta.