Pobodaná rukojmí deset let po útoku schizofreničky ve žďárské škole: Přišlo mi to nekonečné

Lucie svůj příběh poprvé veřejně popisuje až nyní Novinkám. Po deseti letech od hrůzného činu, který přežila jen s velkým štěstím a z něhož dodnes mrazí. Přála si zůstat v anonymitě, a proto nezveřejňujeme její příjmení ani fotografii.

„První, co si vybavím, je, že všichni začali křičet, že má v ruce nůž. Přestala jsem se s ní prát. Odtáhla mě do vestibulu do šatny, kde jsem až po nějaké době zjistila, že krvácím. V první chvíli jsem si vůbec nevšimla, že mi něco udělala, měla jsem na sobě ještě bundu a mikinu. Nic jsem necítila, než mě začalo bolet břicho a hromadit se krev,“ líčí Lucie.

Větší problémy jí nejdřív působil pepřový sprej. „V první chvíli jsem si myslela, že se udusím, protože mi to našplíchala do očí a do krku. Nemohla jsem dýchat,“ vybavuje si těžké chvíle.

Agresorka, která, jak se později ukázalo, měla těžkou formu paranoidní schizofrenie, odmítla Lucii pustit. Pořád jí držela nůž pod krkem.

„Říkala mi, že nás odposlouchávají, že máme napíchnuté mozky. Pak mi taky řekla, že mě bodla dobře a že přežiju, pak zase mluvila o tom, že chce, aby ji policisté zastřelili,“ vybírá dívka ze změti vzpomínek.

Lucie úplně ztratila pojem o čase. Hlavou se jí honily myšlenky, zda přežije: „Přišlo mi to nekonečné a všude jsem měla krev.“

První policisty odrazila Orlová s tím, ať zavolají zásahovku, aby ji zastřelila. Posun nastal až ve chvíli, kdy se na scéně objevil policejní vyjednavač Petr Gruber. Původně přitom měla s Orlovou komunikovat žena, vyjednavačku ale útočnice odmítla. Jak se později ukázalo, bylo to kvůli tomu, že žena s ní vyjednávala o dva roky dříve v havířovské škole.

„Vyjednavač se ji snažil přesvědčit, aby mě pustila. To nechtěla. Chtěl vědět, jak jsem na tom,“ vypráví Lucie.

V té chvíli už se hrálo o čas - Luciin život. „Vyjednavač nabídl, že se se mnou vymění, na což (Orlová) přistoupila a jako rukojmího si vzala jeho. Ještě jsem viděla, jak ji zneškodnili a jak ho v moment zákroku zranila,“ vybavuje si dívka. Petr Gruber vyvázl s bodným zraněním vedle ucha.

Pobyt v novoměstské nemocnici má Lucie hodně rozmazaný. Příliš si nevybavuje ani setkání se svým zachráncem. „Do mě cpali takových léků, že si to pamatuji jen matně. Stejně jako návštěvu spolužáků, kteří za mnou přišli,“ říká.

Z nemocnice se dostala asi po dvou týdnech. „Už jsem chtěla domů, bylo to tam náročné, byla jsem tam sama, nemohla jsem se kloudně hýbat. V dalších měsících pro mě bylo těžké nosit i láhev s pitím, každý krok byl znát,“ připomíná, jak se jen pomalu vracela do běžného života. Přitom šlo o trénovanou sportovkyni s dobrou fyzičkou.

Do školy se vrátila teprve po měsíci a půl. „Asi měsíc jsem chodila na výuku pouze na čtyři hodiny, protože jsem nevydržela dlouho sedět,“ popisuje.

Atmosféra ve škole podle ní byla zvláštní. „Asi nikdo nečekal, že se do školy vůbec vrátím. Když jsem se objevila, děti nevěděly, co mají říct, jak se mají chovat. A hromada studentů měla trauma z toho, že Petr zemřel v šatně, krev ve spárách nešla vyčistit, odmítali tudy chodit,“ líčí nepříjemné okamžiky.

Student Petr Vejvoda, kterého Orlová bodla do hrudi, když přiběhl do šaten ve chvíli, kdy se snažila ovládnout první rukojmí (díky Petrovi se zachránila útěkem), neměl šanci přežít. Byl o rok mladší než Lucie. „Chodil do nižšího ročníku, ale samozřejmě jsme se znali,“ zavzpomínala.

Lucie se naplno vrátila do školy až po Novém roce. Jenže na jaře následovala druhá operace a další léčení. „Zase jsem byla dlouho doma a musela dohánět školu, to byl celý můj třeťák ve škole,“ popisuje.

Dívce přitom zbýval rok do maturity. Zkoušku dospělosti nakonec stihla složit se svými spolužáky. „Škola mi vyšla vstříc,“ oceňuje po letech.

Pochází z vesnice na Žďársku, po prožité tragédii se tam ale necítila dobře. „Ještě před maturitou jsem se odstěhovala do Pardubic. Když bydlíte na malé vesnici, všichni se vás bojí pozdravit. Vidíte, že se lidé chtějí na něco ptát, ale nevědí, jak začít, a koukají,“ popisuje.

Na krvavý útok nikdy nezapomene, dodnes má zdravotní omezení. „Při špatném pohybu chytám kvůli té ráně nožem křeče, ztuhne mi celé tělo. Stačí, když se třeba špatně ohnu pro tužku. Sportovala jsem, ale to šlo stranou, mám i omezení s jídlem,“ svěřuje se. „Ale s tím se dá naučit žít.“

Radost dělají Lucii dvě malé děti. Před rokem se vrátila s rodinou zpátky na Vysočinu. „Když mi bylo míň, nepřipouštěla jsem si to tak, ale když už mám děti, představa, že je pustím do školy a už se nevrátí, je prostě strašná,“ rozpláče se.

Barbora Orlová je i deset let po útoku ve Žďáře nad Sázavou v zabezpečovací detenci. Soudy opakovaně rozhodují o tom, zda ji propustí do ústavní formy léčení. „Když na mě nějaká informace o ní vyskočí, je mi vždycky zle. Nepřijde mi normální řešit u takových lidí, že by vůbec mohli chodit na svobodě. Udělala to předtím už jednou v Havířově. Nevěřím tomu, že by se tenhle člověk změnil,“ je přesvědčená.

Deset let do médií nemluvila, neměla potřebu se ukazovat. Po vážném zranění měla v nemocnici klid, navíc média víc řešila zavražděného hrdinu Petra a policejního vyjednavače Petra Grubera, který za dívku nasadil život.

Chtěla by Lucie někomu něco vzkázat? „Určitě bych ráda poděkovala lidem ze školy, že na mě pak netlačili, abych musela všechno dohnat,“ oceňuje.

„A panu Gruberovi, že se se mnou vyměnil. Kdyby to neudělal, tak už bych tady nebyla…“